Who am I? [Legolas, CZ]

1. chapter

*Legolas*
Seděl jsem na zvětralé a seschlé zemi jako skoro každý večer a pozoroval třpyt a záři dnešních hvězd a souhvězdí, ale dnes jsem se nějak nesoustředil. Přemýšlel jsem nad mým současným životem a jak moc mohl být jiný, nebýt několika odlišných rozhodnutí. Kdysi jsem býval princ Temného hvozdu, přítel, následník trůnu, bojovník, člen Společenstva prstenu,..syn. Teď? Ani nevím, kdo vlastně jsem. Lidé mi říkali Ochránce, ale to už je také minulost. V současnosti jsem odsouzenec, cizinec, vyhnanec, zloděj a to není zdaleka vše, ale přesto jsem nikdo. Moje svědomí a životní úroveň klesla na dno, přesto moje sebevědomí nikdy nebylo vyšsí. Jsem nezávislý na komkoliv a čemkoliv. Jsem jen já, moje potřeby, chtíče a nic jiného. Když nad tím tak přemýšlím nikdy mi nebylo lépe. Nemusím se na nikoho ohlížet, usadit se, opětovat city, ani ničemu vládnout. Žiju každý den jinde a jinak, co potřebuji si 'vypůjčím' a pak nevrátím.
Mraky pomalu zakrývají měsíc a začíná být ještě větší tma, než doposud a to znamená, že bych si měl jít sehnat něco k utěšení hladu, nejedl jsem už nějakou dobu. Moje volnější oblečení mi propůjčuje větší pocit volnosti. Ostatně stejně jako vlasy sestříhané na krátký, rozlítaný přesto elegantní způsob. Ano, vím jsem elf s krátkými vlasy, ale co? Komu do toho co je a stejně elfí vlasy rostou neobvykle rychle, za pár týdnů by byly zase dlouhé jako kdysi, ale to už nedovolím. Nikdy už nechci být stavěný podle všeobecných standardů společnosti. Svižným krokem se vydávám naproti mně zatím neobjevenému městečku, kde už se svítí jen v několika posledních oknech ponocníků. Sebíhám kopec a jedním skokem dopadám na dosti nestabilný střechu zdejšího domku na okraji. Nahlédnu oknem dovnitř a už jen na první pohled dost uboze vyhlížející úroveň majitele téhle chatky mě odradí od jeho 'půjčení' si pár věcí. Zaprvé: až takový budižkničemu okrádat lidi co mají sotva co jíst nejsem a hlavně zadruhé: ani bych tu neměl co ukrást, když nepočítám na první pohled napůl sežraný chleba od myší a voda odstátá tak dlouho, že už začínala zelenat. Ne díky, když už krást tak alespoň něco co za to stojí.
Ze střechy jsem měl perfetní výhled na město a tak mi samozřejmě mým elfím zrakem nemohl ve středu města umístěný -přímo o okradení volající- dům uniknout. S úšklebkem na tváři jsem za absolutního ticha pronikl až k zavřenému oknu onoho příbytku. Nejsem troškař mám rád akci a adrenalin, takže jsem ani nezkusil štěstí zda je okno otevřené. Rovnou jsem vytáhl malý nožík a přesně zasazenou ranou okno vyrazil. Samozřejmě to udělalo obrovský hluk a už jsem zaslechl první mužské hlasy a dupání po chodech. Během pár vteřin jsem byl na druhé straně domu, kde jsem otevřeným oknem prošel přímo za mohutným mužem, který stál u okna a vyhlížel za oním vandalem, který se mu nevědomky procházel po domě. S klidem jsem došel do nejspíše kuchyně a do kapes světlého dlouhého pláště s kapucí si nastrkal co zrovna potřebuji a na co mám chuťe. Neberu si nikdy nic do zásoby, žiji okamžikem. Jelikož domovního zřejmě vyražené okno zaujalo natolik, že jsem měl ještě čas, zašel jsem se podívat dál po domě. Všude byly prošívané koberce a obrazy na stěnách. Přehnané, ale na člověka nejspíše vkusné. Typický zbohatlický samotář, pořádající honosné společenské večery, jen aby ukázal svou velikost. Pomyslel jsem si. Vešel jsem do další místnosti a uviděl malé lůžko s ještě menším děckem v ní. Už jsem se chtěl otočit k odchodu, nic mě tu nedrželo, když v tom se na desce stolu naproti posteli něco zlatě zatřpytilo. Neodolal jsem a vydal se k danému předmětu. Při blyžším pohledu jsem rozpoznal náhrdelník zřejmě vyrobený trpaslíkem z drahého kovu. Ihned jsem předmět schoval do kapsy. Dnes mám šťastný den, proběhlo mi hlavou, když v tom v mé kapse něco cvaklo. Trochu jsem se lekl a rychle přívěšek prohlídl- byl to medailonek a já ho nechtěně otevřel. V levého obrázku na mě koukalo ono děcko na zádech muže, kterého jsem zahlédl dole- zřejmě jeho otce a vedle nich se smála malá, ale půvabná žena- matka. Vypadali jako šťastná rodina. Z druhé strany medailonku mě pozorovala tentokrát zvláštně vyhlížející skupina, rozdílně vypadajích osob. Avšak nestihl jsem si je pořádně prohlédnout, protože mě vyrušil téměř neslyšný pohyb u postele. Medailonek jsem zavřel a vrátil ho zpět, něco takového ani elf jako já vzít prostě nedokázal- kradu věci, ne vzpomínky.
Když jsem se otáčel k odchodu, do cesty se mi 'připletla' na první pohled tupá dýka mířící na můj obličej, přičemž na jejím druhém konci bylo děcko ještě napůl stojící ve své posteli. Lidské pohyby se, ale nemohly vyrovnat mým elfským reflexům a dýku jsem poměrně s klidem zastavil jednou dobrou ranou. Tázavě jsem se ušklíbl na malého útočníka, dýku mu z ruky vytrhl a neslyšně položil na zmíněný stůl. ,,Hned mi to vrať!" vychrlil ze sebe chlapec, až jsem musel chvilku přemítat zda jsem rozumněl zprávně. Když jsem nereagoval chlapec pokračoval: ,,A-a odejdi! Co tu chceš?" A začínal více vyslovovat, což jsem uvítal. ,,Už jsem na odchodu." Řekl jsem jen. A udělal několik kroků ke dveřím. ,,Stůj. To je naše jídlo?.. Po-počkat ty jsi?" Sice jsem se zastavil, ale rozhodně ne kvůli jeho příkazu. Otázku o jídlu jsem ignoroval přesto, že z kapes jasně vyčuhovalo. Při druhé otázce mě zamrazilo, jsem kdo? Přesto jsem reagoval ve tmě sotva viditelným zvednutím obočí. ,,Elf.." vydechl ten malý génius. Prudce jsem si oddechl úlevou, že si všiml jen toho a přikývl hlavou. Moc jsem nechápal jak na to přišel, mou štíhlou postavu zakrývalo vytahané oblečení spolu s pláštěm a špičaté uši pro změnu rozčepýřené vlasy. ,,Co tu děláš? Tady žádné Vaše osady nejsou." Řekl s úplně jiným tónem, jakoby úlevným.
,,A já řekl, že odtud pocházím?" Rád odpovídám nejasně a otázkami zároveň, což taky dělám dost často.
,,Tak co tu chceš?" Založil si ruce a nasadil naoko vážný pohled.
,,To co tebe nemusí zajímat." Pravdivá odpověď, nebudu se tu zpovídat dítěti.
,,Kradeš naše věci, myslím, že mě to zajímá." To mě trochu zaskočilo, je chytrý.
,,Ale zbytečně." Už jsem se zdržel až příliš dlouho, nebudu nic riskovat. A ukončil jsem tak náš krátký dialog.
,,Fajn já jen, že nechápu k čemu je elfovi krást nám uzeniny." Vychytrale se usmíval. Měl pravdu, k ničemu- maso nesnáším, ale nejedl jsem už několik dní. Budu to muset snést.
,,Tohle by ti mohlo přijít k chuti víc, ale klidně jdi." Znovu jsem se zastavil při mém pokusu o odchod a na místě při otočení zamrzl. V ruce držel lembas. Poznal bych ho kdekoliv, elfský chléb, jež nikdy neztvrdne a vždy zasytí. Neviděl jsem ho neskutečně dlouhou dobu a ještě déle ho nejedl.
,,Co jsi zač?" Promluvil jsem a probodával ho přitom pohledem.
,,Ten kterého okrádáš a taky ten co ti nabízí tohle." A znovu se podíval na lembas v jeho rukou.
,,Proč?" Nevěřil jsem mu, nevěřil jsem nikomu. Proč mi jen tak dává pro něj určitě velmi vzácný elfský chléb?
,,A proč ne? Elfský národ kdysi zachránil naše město od hladomoru, když dal každému tohle. Teď zachráním já na oplátku alespoň jednoho z Vás." Napřáhl ke mně ruku s lembasem a rozpačitě se usmál. Ač nerad, po dlouhé době jsem přijal něčí pomoc a chleba jsem přijal.
,,Díky" Pozvednutím jednoho koutku jsem naznačil úsměv. ,,A mimochodem dobrý pokus." Hlavou jsem kývl k odhozené dýce a z pokoje vyšel. Muž už zřejmě hledání vzdal, takže jsem si ještě v dolním patře vzal pár věcí a z domu konečně vyšel.
To co jsem uviděl venku mi spokojený úsměv na tváři rychle vzalo. Před domem stál dav lidí zřejmě v celého města a v rukou svírali lopaty, hrábě, plápolající louče a několik z nich i věci připomínající meče. Jeden z nich v kterém jsem poznal muže od okna udělal krok ke mně a promluvil: ,,Ihned vrať vše co jsi ukradl a vydej se spravedlnosti!"
,,To jako vám?" A ironicky jsem se usmíval. To asi ne staříku.
,,To si piš, už máme dost toho tvého rabování a násilnictví, buďto se vzdej nebo zemřeš!" Jako na povel zkosili všichni své 'zbraně' proti mně a moc nadšeně se na mě netvářili.
,,Myslel jsem, že jdete někam na pole sklízet, ne mi vyhrožovat. To bych to samozřejmě bral mnohem vážněji." Snažil jsem se tvářit alespoň na chvíli vážně, ale tahle komedie mě začínala bavit. Vážně si myslí, že se nechám odvést?
,,Však on tě smích přejde, mizero!" Trpělivost mu začínala přetékat a to bylo přesně to co jsem chtěl.
,,Nedovolil bych si pochybovat." A nahlas jsem se uchechtnul, na ty sedláky připravené k boji byl neuvěřitelně vtipný pohled.

*flashback*
,,Arragorne je jich moc! Dej jim šanci a nech je, se alespoň pokusit utéct. Helmův žleb padne tak jako tak!" A zběsile jsem ukazoval na partu vesničanů mezi nimiž byli i sotva odrostlí chlapci připravení k boji a obraně jejich města.
,,Legolasi, mýlil jsem se snad někdy nebo vedl vojáky do boje na jistou smrt? Vždy je naděje!"
,,Ale tentokrát ne, Sauronova armáda má mimo desetitisíců vojáků navíc i opravdové zbraně a ne vidle!" Zběsile jsem ukazoval na partu našich vystrašených vesnických 'bojovníků'.
,,Nikdy se nevzdám bez boje a oni taky ne, myslel jsem, že jsi na tom stejně. A že mi alespoň ty věříš, příteli!" Arragorn mě chytil za rameno a tvrdě se mi díval do očí neústupným přesto tak známým pohledem.
,,Promiň mi to, já jen.." Bylo toho na mě a vlastně i na ostatní už trochu moc. Nikdy bych si nedovolil pochybovat o Arragornově rozhodnutí.
,,V pořádku, kamaráde, je toho už dost na nás všechny. Hlavní je, věříš stále v naději na lepší zítřky?" V jeho tváři byl rozpoznatelný uvolněnější výraz.
,,Věřím v tebe, Arragorne." Čirá pravda, která jednodušše vyšla z mých úst zahnala všechny mé obavy. Najednou jako by bylo jedno jestli se dožijeme druhého dne, hlavní bylo, že máme za co bojovat a bojovat budeme.
*end of flashback*

Vzpomínka zmizela tak rychle jako se objevila a já se znovu vrátil myšlenkami do reality. Proti mně stál stále rozlícený dav, ale přímo na mě letěl šíp s kovovým hrotem. Ani mé rychlé reflexy by mi už nepomohly, když šíp poslala k zemi cihla. Dezorientovaně z mé chvilkové duševní nepřítomnosti jsem se podíval odkud cihla přiletěla, když můj pohled zaregistroval v okně nad mnou opět toho chlapce. Otevíral pusu, ale já jako bych mluvil jiným jazykem a nemohl mu rozumnět ani slovo. Několikrát jsem prudce stiskl víčka a zaklepal hlavou, když mi v uších zapískalo a já konečně znovu uslyšel hluk kolem a chlapcova slova: ,,Tak utíkej, už!" V tu chvíli jsem nad ničím nepřemýšlel, v tomhle stavu bojovat nemá smysl. Jedním výskokem jsem se zachytil za římsu a obloukem se zhoupl od měšťanů znovu k lesu, z kterého jsem přišel. Na nic jsem nečekal a hbitě se vyhnul několika posledním šípům, které ke mě ještě dostřelily a zmizel jsem za prvními stromy. Běžel jsem ještě dlouho i když jsem věděl, že vesničané se za mnou do lesa neodváží. Něvěděl jsem před čím ještě stále utíkám, dokud mi to nedošlo. Utíkám před sebou samým.

Tak první kapitola u konce, snad jsem Vás alespoň trochu zaujala :). Šťasná budu za ✴ , ale i za případné rady a připomínky
Zoe_221