Egyptian Night

Chapter 7

Vrátila jsem se zpět do svého pokoje, kde jsem se následně frustrovaně svalila na mou postel.

Co se to tu proboha děje? Od mých narozenin jde můj život z kopce. Chce se mi brečet, ale musím to vydržet.

Co jsem si k sakru myslela? Že mě po dvou společně strávených nocích bude Madu milovat? Věděla jsem, že má každou noc jinou konkubínu, tak proč ty naděje? Jsem tak najivní a hloupá!
Musím vyhnat té myšlenky z hlavy, nebo se rozbrečím a nevím, zda budu schopna přestat.

Vstala jsem ze své postele a přešla k mé oblíbené židli, na kterou jsem následně usedla, přitáhla si k sobě své rozdělané šaty a pokračovala v šití.

Byly úchvatné! Měli nádhernou světle modrou barvu, která mi zvýrazňovala mé modré oči a dokonale se hodila k mým černým vlasům. Zdobily je malé bílé kamínky, které jsem si už před dávnou dobu koupila a nevěděla, kde je využít. Až do této chvíle, kde se perfektně hodily na tyto šaty. Měla jsem z nich ohromnou radost a nemohla jsem se dočkat dne, kdy bude správná příležitost k tomu, si je na sebe vzít.

Když jsem přišívala poslední kamínky na mé šaty, ozvalo se kručení mého žaludku. Měla jsem hlad. Také jsem celý den nejedla a to už je večer.

Vstala jsem ze své židle a rozhodla se jít do kuchyně vzít mou večeři a čelit slovům služebnictva.

A také se tak stalo. Slyšela jsem na chodbě jejich hlasité hlasy, jak si povídají, ale jakmile jsem vešla, všichni utichli. Vzala jsem si talíř s jídlem z pultu a uslyšela vedle sebe jejich šeptání o tom, proč jsem pánova konkubína, že mám tu troufalost sem vejít a další věci, které jsem opravdu neměla chuť poslouchat.

Odešla jsem proto se svým talířem ven, kde se nacházeli stoly s židlemi pro nás služebnictvo a usedla k nejvzdálenějšímu stolu. Měla jsem slzy v očích, ale rychle jsem je vyhnala. Nemůžu tu teď brečet. Teď ne.

Byla jsem z toho smutná, ale i naštvaná. Ostatní v té kuchyni mě znají dlouhá léta a vědí jaká ve skutečnosti jsem, ale jakmile se dozví, že si náš pán vybral mě místo jich, otočí se ke mně zády a jediné, co dokážou je pomlouvání mě, jak přede mnou, tak i za mými zády.

Jakmile jsem dojedla své jídlo, vydala jsem se zpět do kuchyně vrátit svůj prázdný talíř a odešla chodbou zpět ke svému pokoji.

Potřebovala jsem si s někým popovídat, ale nikde jsem nemohla najít jak Ravica, tak ani Banity.

Jakmile jsem byla v půlce chodby k mému pokoji, otevřeli se dveře vedle mě a z potemnělé místnosti se vynořila ruka, která mě chytla za loket a vtáhla mě dovnitř. Nic jsem neviděla, všude byla pouze tma. Chtěla jsem začít křičet, ale ruka neznámého mi zacpala pusu, takže ze mě vyšel pouze tichý zvuk, který nikdo nemohl slyšet. Měla jsem strach a mé tělo polil studený pot strachu.