Pain can be forggoten /H.S/

Nic nevím

Začala jsem mrkat očima. Pomalu jsem se rozkoukávala a otočila jsem hlavou jelikož jsem byla čelem k zádům pohovky. Počkat naší pohovky.

Tam mi to došlo. Prudce jsem se otočila a uviděla jsem náš skromný obýváček a já jsem ležela na naší malé a nepohodlné pohovce.

Nedávalo mi to smysl poslední, co jsem si vybavila bylo, že jsem odcházela z bytu a někam šla. Kam, tak to už mi v hlavě nezůstalo.

Začala jsem přemýšlet, jak jsem se mohla dostat domů a jakto, že si nic nepamatuju.

Napadla mě párty, ale na ty já nikdy nechodila, pravděpodobnější byla možnost, že jsem se šla opít, z toho jak jsem ze všeho už nemohla.

Zakroutila jsem nad tím hlavou a vstala jsem z té pohovky. Měla jsem namířeno ke skříni s oblečením abych se převlékla, ale z mého plánu mě vytrhla alarmující a omračující bodavá bolest mého stehna.

Zděsila jsem se, nevěděla jsem, co to je a tak jsem se to rozhodla zjistil.

Sundala jsem ze sebe tepláky a zhrozila se, když jsem uviděla zakrvácený obvaz. Nic mi v tu chvíli nedávalo smysl a byla jsem zoufalá. Co se stalo? Proč si nic nepamatuju? A co má znamenat ta rána?

Ani na jednu z mých otázek jsem neznala odpověd. A chtělo se mi brečet.

Ale jediné, pro co jsem měla to odhodlání a sílu vstát, byla mamka. Zaslechla jsem, jak na mě volá, a tak jsem se sebrala a odbelhala jsem to do kuchyně.

Připravila ji snídani a jako každé normální ráno ji to donesla.

Převlékla jsem se do pracovního a s výrazem "jako že nic" jsem se vydala do práce. Rozhodla jsem se to neřešit, už takhle mám problémů nad hlavu a tohle by mě už potopilo.

Poslední nádech a výdech a začala jsem si to belhat do mé práce.