Pain can be forggoten /H.S/

Co to dělám?

Domů jsem přišla až večer, vyčerpaná a nechápající, co se vlastně dneska odehrálo. Neměla jsem ani na malý moment v úmyslu jít na tu podezřelou adresu, protože proč bych to měla dělat.

Jo možná potřebuju peníze a né málo, ale taky jsem tomu člověku dneska nevěřila a neměla jsem z něho dobrý pocit.

Hluboce jsem si oddechla a šla jsem mamce udělat něco k jídlu.

Otevřela jsem lednici a koukala na tu prázdnotu, bylo mi z toho na nic, nám dvě práce a stejně je to málo na jídlo.

Něco jako jídlo se mi z toho "nic" podařilo udělat a já to pomalu odnesla mamce. Ležela v ložnici a bylo vidět, že jí není dobře.

Byla úplně bez duše a ani se na mě nepodívala, na jednu stranu se jí nedivím, má už přes tři roky roztroušenou sklerózou a pořád se to zhoršuje.

Také musí žít s tím, že její jediná dcera se musela vzdát vzdělání, jen aby se o ní postarala, což mi ani v nejmenším nevadí, pro mámu udělám všechno.

Políbila jsem ji na tvář, jídlo jí nechala na nočním stolku a odešla.

Vyčerpaně jsem si sedla na okraj gauče a zadívala jsem na ten starý a proplesnivělý byt. Bylo až obdivuhodné, jak v tomto vlastně ještě můžeme bydlet.

Ale mě to bylo jedno, šlo mi hlavně o mamku, protože pro ni je toto velice toxické prostředí, ale já nemám na jídlo natož na nový byt.

A pak mě zase chytla ta myšlenka. Vytáhla jsem z kapsy tu vizitku a začala si ji číst.

Já mám peníze, ty máš tělo.
Ty mi dáš, co budu vyžadovat a já zajistím celý tvůj zbylí život.
Zní to jako klišé, zní, ale není.
Tahle vizitka je postříbřená, má hodnotu několika tisíc. Takže si nedělám srandu, peněz mám prostě dost, tak dost, že nevím co s nimi, a tak se s nimi podělím, ale za malou protislužbu… 

Dále, tam byla zmíněna adresa a mě to z počátku znělo jako blbost, ale čím častěji jsem si to četla tím víc jsem byla odhodlaná to zkusit.

Tak moc až jsem nakonec byla na cestě na tu danou adresu. Oh bože, Anastasie, co to děláš?