Pain can be forggoten /H.S/

Tím že mi zalepíš rány, to nesmažeš

Čekala jsem tam. Nevím jak dlouho, ale dlouho, protože mě začaly ty rány pálit a krvácet víc, ruce mě z těch řetězů už ani neposlouchaly a kolena se mi únavou podlamovala.

K tomu všemu jsem byla jenom v podprsence v nějaký zašlý a mokrý místnosti, začala mi být zima a strach se dral skrze mě napovrch mými slzami.

Těma mokrýma a rudýma očima jsem sledovala, ty železný dveře a doufala, že příjde a pustí mě konečně ven. Bylo by mi jedno, kdyby přišel on, hlavně, že by mě pustil.

Hypnotizovala jsem ty dveře asi dlouho, protože se nakonec otevřely, ale nebyla v nich ta vysoká postava, ze které jsem měla hrůzu.

Byla to drobná postava a byla ženská. Byla to ta starší dáma, kterou jsem dnes večer už měla tu čest poznat. Ještě, když jsem netušila, co mě bude čekat…

V ruce si nesla nějaký kufřík, podívala se na mě a ani se nezděsila. To mě zarazilo, ale na druhou stranu, já asi nebyla první, kterou ošetřovala po jeho řádění.

Asi jsem nevipadala ještě, tak hrozně jako některé předešlé. Což byla děsivá představa, jelikož já jsem vypadala vážně hrozně.

Myslela jsem sama nad sebou a z myšlenek mě vytrhla štiplavá bolest na mém poškozeném srehně. Podívala jsem se, co tu bolest způsobila a ulevila jsem si, když jsem uviděla tu starší paní, jak mi ošetřuje, tu ohyzdnou ránu.

Štípalo to jako čert, ale bylo to rozhodně snesitelnější než, když ta rána mým neprávem vznikala.

Nakonec mi to obvázala a to samé udělala i s mými dalšími řeznými ránami. Ani jsem na ni nemluvila a nesnažila se zjistit, co bude třeba následovat.

Všimla jsem si totiž kamery v rohu místnosti a bylo mi z toho špatně, má to nahraný, celý to moje mučení ním.

Pomohla mi dostat se do kalhotek, které leželi na zemi nedaleko mě. Připadala jsem si potom alespoň více komfortněji, ale pořád vystrašeně a bezmocně.

Pomalu se chystala na odchod, byla už u těch dveří, ale v tu chvíli jsem já posbírala poslední zbytky sil a zastavila jí.

,,Prosím, ještě ty ruce. Už je skoro necítím." Žadonila jsem, ale opravdu, vážně už byly skoro odkrvené.

Otočila se a k mému překvapení ke mně promluvila.

,,Nebojte, brzy příjde. Já nemám klíče. Nashle." Otočila se na podpatku a byla pryč. Nedivím se jí má z něho strach, tak jako já.

Pomalu jsem zpracovávala tu její rychlou odpověď a zděsila jsem se, když mi to došlo.

Kdo brzy příjde? Ne já už ho nestrpím. Prosím.

Začala jsem zase hystericky brečet a prosit veškerou nadpřirozenou sílu o pomoc. Tak doufám, že mě něco nebo někdo, potom utrpení, kterým jsem si prošla, vyslyší.