DOBRÝ PŘÍBĚH aneb příručka dobrého spisovatele

úvod (2024)

Kolik těch úvodů ta Cleo potřebuje? Znamená to, že začíná nová éra? Hurá, nebo a jéje?

Pravdou je, že ani na jednu z těchto otázek neznám odpověď, nicméně vám alespoň v tuhle chvíli můžu slíbit, že prozatím zůstaneme u tohohle úvodu k úvodu, který navíc nebudu ani přehnaně natahovat. Jeho cílem je především uvést tuhle sbírku do kontextu, který během těch let, které od doby původního publikování, nabral značně na objemu.

Totiž, abych byla konkrétní, hned několik věcí se semlelo, z nichž mi mnoho malinko či ohromně posunulo perspektivu, kterou na (nejen) kreativní psaní nahlížím. Za tu nejvýznamnější z nich lze nejspíš považovat, že jsem z literárních studií získala diplom, takže se ze mě stala certifikovaná studnice moudrosti, ze které teď padají jen nezpochybnitelná fakta a perfektně kultivované šablony a... a to je samozřejmě blbost. Co z toho mám je pár písmenek před jménem, trošku načechrané ego, ale nepochybně taky právě ty rozšířené obzory, než jaké jsem měla, když tahle příručka vznikala.

Tím nechci říct, že to, co v ní naleznete už nemá význam a ty rady či postupy jsou irelevantní. V řadě případů, možná i ve většině pro potřeby toho typu psaní, o který tu převážně běží, jsou zcela na místě a můžou vám přinést skutečný užitek. Její hodnota nezmizela.

Je tu však jedno velké ALE, o němž si nejsem jistá, jestli jsem mu tehdy věnovala dostatek pozornosti, přestože to klidně může být to nejdůležitější, co se člověk na své cestě k autorství dozví, a sice že když na to přijde, můžete všechny rady hodit za hlavu a vytvořit naprosto brilantní dílo.

Psaní je, alespoň v mých očích, jednou z nejintimnějších forem umění. Vyléváte do světa slova – ten nejpřesnější způsob přenosu svého vědomí – ze svého mnohdy až děsivě hlubokého nitra lidem na odiv. Říkáte 'podívej se, tohle se mi prohnalo hlavou'. A takhle pro mě vypadá odvaha.

Co tím vším chci říct? Přistupujte k informacím kriticky, ke všem radám, včetně těch mých. Vnímejte to asi jako když zkoumáte anatomii, abyste dokázali lépe kreslit – je to kostra, kterou se určitě vyplatí znát, ale samotný výsledek, váš osobní styl, ten pro vás nikdo jiný nevytvoří. Není to recept, který lze nadiktovat. Kéž by byl – nebo snad radši ani ne? Kde by v tom pak bylo to kouzlo, že?

No a ty moje berte, jak se anglofonně říká, se špetkou soli, tedy s rezervou. Jsou to, myslím, dobré rady, jen by je současná Cleo, ta co teď píše tahle slova, formulovala nejspíš trochu jinak. Dojde k tomu někdy? Kdo ví. Ráda bych. Jsem ponořená v teorii a praxe mi chybí, chybí mi být aktivní součástí spisovatelské komunity, ale svědomí mi nedovoluje teď, zavalena univerzitními i pracovními povinnostmi, cokoli slibovat. Takže lépe řečeno, upřímně doufám, že ano.

A na konec začátku přidávám pár skutečností, které jsem vypozorovala. Dávám je do éteru, naložte s nimi jak se vám zlíbí, a třeba přidejte své vlastní zkušenosti.

Příběhy vznikají tam, kde se žije. Když člověk pozorně kouká kolem sebe a nachází se v přítomnosti, začne být téměř nemožné nemít co vyprávět.

Většina skvělých autorů se nejdříve stala skvělými čtenáři.

Jeden příběh je možné odvyprávět tisíci způsoby. Jeden vypravěč může mít hned několik hlasů.

Nic není černobílé, ale občas máme tendence k takovému myšlení sklouzávat.

I špatně napsaná kniha může vydělat miliony. I bravurně napsané dílo může zůstat bez povšimnutí. Jaký je můj cíl?

Autor sám někdy netuší, co tím myslel. Autor sám sebe mnohdy tak dobře nezná.

To, co říká vypravěč v první osobě nemusí být to, co si myslí autor.

To, co říká vypravěč v první osobě nemusí být to, co se v příběhu skutečně stalo.

Zlé postavy a konec, kde zlo zvítězí nad dobrem nejsou důvodem ke kritice.

Ryzí zlo neexistuje. Jeho projevy ano.

Není moudré podceňovat své čtenáře.

Dík za vaší odvahu – svět je tak podle mě mnohem zajímavější místo k bytí.

(P.S. zbytek dám znovu zveřejnit za pár dnů, ať tahle zpráva nezapadne)