Ametystové oči ( Twilight sága )

Running away

Seděla jsem ve svém pokoji a zírala do prázdna, nevěděla jsem kolik čas uběhnulo, nevnímala jsem zapadající slunce, východ měsíce, ani ranní svítání.

Nikoho jsem do pokoje nepouštěla, s nikým jsem nemluvila, s nikým se neviděla.

Jenom jsem seděla a přemýšlela o všem.

O mém životě, o mém upírství a o incidentu na Bellině oslavě.

Potom co mě Emmett stále držel venku, poslal Carlisl Edwarda, aby odvezl ošetřenou Bellu domů a Andrew odjel svým autem domů. Neviděla jsem ho, jenom slyšela odjíždějící auto.

I když jsem předtím nadhazovala, že Jasper má větší problém s kontaktem s lidmi než já, v té chvíli jsem si uvědomila, že to nebyla pravda. Jasper byl na tom lépe nežli já, jeden důvod byl, že se od lidí vždycky držel stranou a ten druhý, že tu byla Alice, která ho uklidnila a starala se o něj. A i když se Emmett snažil sebevíc, nebo kdokoliv z mé rodiny, nijak to nepomohlo.

I když jsem vyrazila na lov, stále mi v paměti utkvěla myšlenka na lidskou krev, na její vůni a její pachuť, která mi utkvěla v paměti poté co jsem tři roky cestovala. Nebyl to pocit, jako by mi krev chyběla, byl to pocit abstinenta, který věděl, že svou drogu má na dosah ruky.

A tak tu teď sedím a nic nedělám, byla jsem jako socha, nepohnula jsem se, nemrknula očima, nenadechla se. Každý můj pocit jsem otupěla a tím jsem se snažila otupit i svou touhu, pomáhalo mi to, ale ne dostatečně.

Když se otevřeli dveře a někdo vešel do mého pokoje, ale ta osoba, která sem vkročila, jsem snad ani nečekala. Posadila se vedle mě na gauč a na chvilku se zadívala do stejného prázdna jako já, až nakonec promluvila.

" Carlisl si myslí, že by bylo nejlepší odjet z města." (Rosalie)

Zaostřila jsem očima a začala vnímat.

" A kam pojedeme?" 

Rosalie se narovnala.

" Nejspíš New York, do Ithacy. " (Rosalie)

" New York ? "

Obě jsme mlčeli.

" A kdy se vrátíme? "

Rosalie mlčela, otočila jsem hlavou a zadívala se přímo na ní.

" Nevím, nejspíše za pár desetiletí, lidé si začínají všímat, že Carlislovi není tolik na kolik vypadá. Musíme změnit město." (Rosalie)

Mlčela jsem, neboť to co řekla Rosalie, znamenalo jediné, vrátíme se, jednou ano, ale až všichni co nás tu znají budou dávno po smrti. Zestárnou a umřou a my se vrátíme a nebudeme ani o den starší.

Vstala jsem a Rosalie vstala taky.

"Víš, že ho nemůžeš vidět. " (Rosalie)

" Já vím, ale vidět ho musím. Je to Andrew ,je to hodný kluk a já nevím, co by udělal kdybych mu bez vysvětlení zmizela z života."

A podívala jsem se na Rosalie.

" S tím pocitem navždy žít nechci."

A vydala jsem se ke dveřím a s rukou na klice jsem se zaseknula.

Věděla jsem, že Rosalie mluví pravdu, je to den co jsem nepřišla do kontaktu s lidmi a nikdo, ani já nevím, jak budu reagovat. 

" Pojedete prosím se mnou? Ty a Emmett."

Otočila jsem se na ní a ona vstala a došla ke mě. Podívala se na mě chápavým a hřejivým pohledem, byl to pohled, který od Rosalie nikdy nedostanete, ne pokud se nestane vaší opravdovou přítelkyní a sestrou. A v tu chvíli se stalo něco, co jsem opravdu nečekala, Rosalie mě objala. Objala jsem ji nazpět a uslyšela její šeptání.