můj anděl

4 kapitola

Prošel jsem chodbou k místu, kde byla jídelna. Prošel jsem mezi stoly a spatřil, jak tam už Nala čeká, její bledý obličej byl vidět o tolik více, jako by zářila. Přejel mi z toho mráz po zádech, proč vypadá tak chladně? Až mě to děsí, jako by byla jako nějaké stvoření z jiné planety. Pomalu jsem už došel k ní.
Dveře kuchyně se se zavrzáním otevřely a z nich vykoukla ta paní, ke které jsem ještě před několika hodinami předával skoro plnej talíř, její pohled spadl na mě a ani se nedivím. Sjela mě káravým pohledem ,,Tak pojďte, trest už čeká. Neochotně jsme vstoupili do kuchyně. ,,Ty jsi tady nová broučku?" Ptala se až přeslazeně mile kuchařka Naly, jako by byla nějakej andílek. ,,No ehm, jo" Odpověděla jí. ,,A jak se ti tu zatím líbí?" Povídali si dál, ale já to nemohl poslouchat, radši jsem je následoval k hromadě špinavého nádobí, které na mě působilo až moc nemile. Kuchařka 'Květa' pak odešla a mi tu zůstali sami. Jindy bych byl rád, kdyby odešla, ale teď by mi tu nevadila, nehodlal jsem tady zůstat s Nalou, holkou, která mě absolutně nesnášela a já jí. Mezi námi panovalo až moc nepříjemné ticho, tak, že by bylo slyšet I spadnutí špendlíkové hlavičky, jediný, co to narušovalo bylo spuštění vody. Ale to ticho mi obzvláš nijak nevadilo. Pustili jsme se do práce.

Dlouho jsme mlčeli, oba dva, už je to pěkně dlohá doba. Očima jsem zavadil o hodiny a všiml si, že už je to hodina a půl. Mám takové nutkání promluvit, ale i ne. Je to nepříjemné. Zachytil jsem rychlý pohled Naly. ,,Tak když chceš promluvit, tak promluv" řekla, jako by věděla, co si myslím. ,,A co když nechci? To nemůžeš vědět co chci a nechci" řekl jsem. ,,A co když jo? Je to poznat." Jak to jako myslela? Jak poznat? ,,Co to povídáš? Ty nejsi nějaká stár, jestli si myslíš, že se okolo tebe budu motat jako ostatní, co si myslí že jsi cool, tak jsi na velkém omylu." Vybuchl jsem jak plynová bomba. Nalu to asi překvapilo, ale nedala to na sobě nijak znát. ,,A ty si jako myslíš, že tady budeš obviňovat někoho z něčeho, co ani není? Hele, nevím co proti mě máš a ani co jsem ti udělala, ale každopádně tady nejsem pro to, abych byla nějakou stár, jsem tady, abych se něco naučila a, a, no to je fuk." Dokončila svůj dlouhej proslov. Zaskočila mě ,,Tak proč tak naschvál vyčníváš z kolektivu? Snažíš se být oblíbená a tak? Ptal jsem se ,,právě že naopak, nechci být oblíbená, ale ani looser nebo jak tomu říkáte, chci jen nenápadně zapadnout a stratit se v davu abych.. to je jedno" řekla. ,,Aby co? "
,,To není ani důležité" řekla.

Po celý zbytek umívání jsme už nepromluvili ani slovo. Teď se vydáváme po dlouhé chodbě a máme ještě hodinu do noční služby, která je v deset. Zapadl jsem tedy do pokoje, kde jsem se skácel na svojí postel. ,,Proč!?" Zařval jsem do polštáře. Nechce se mi nikam, ale fakt ne. ,,tím vším co mi řekla, mě dostala, proč mi tak moc někoho připomíná? Ale to je blbost. Najednou se mi vybavily vzpomínky na mojí kamarádku z dětství, moc si jí nepamatuji, ani podobu, ale zážitky ano, proč jsem si na ní vzpomněl právě teď? Zrovna tak špatnou chvíli? Vždyť už je to dávno co zemřela, nad tou vzpomínkou mi přejel mráz po zádech. Radši jsem vdtal a došel si pro mikinu a boty, na chodbě by mohlo být chladno, a baterku. Ale ne, já Nale zapoměl říct, že by si ji měla vzít, v 10 se totiž zhasínají všechna světla v budově, krom pokojů, kde si světla vypínají sami studenti.

Nala

Už jsem stála na chodbě a čekala na něj. Zírala jsem do prázdné tmavé chodby, která vypadala, že už se nepoužívá, jelikož byla zanedbaná a ani světla tam nesvítí. Třeba bych jí někdy mohla proskoumat, působí sice děsivě, ale na každém konci tmy, je i světlo. Ale rozhodně jí nebudu prozkoumávat dneska, rozhodně by to ani nešlo, když mám práci. Furt jsem tak koukala, něco mě tam táhlo, ale kdo ví co.

Z mého rozjímání o chodbě mě vyrušil až Charlie. Ano, zní to strašně, rozjímání o chodbě, ale tak co. ,,Ahoj" Řekl. ,,ahoj" šeptla jsem mu na spátek. Ach, nezměnil se skoro vůbec, vypadá furt stejně jako tehdy, stejné vlasy, jeho pohled a úsměv, i ta milost se tam určitě někde skrývá. Moc jsi mi chyběl, Charlie. Pomyslela jsem si. Usmála jsem se na něj. ,,Tak pojď" navrhl a já se vydala za ním. ,,Proč jsi koukala do té chodby?" zarazil mě touto otázkou. ,,Jen mě něčím zaujala, ale to je jedno" řekla jsem mu naspátek. ,,No víš, o ní je tady spousta teorií a věcí, co se o ní říká." Řekl a mě to zaujalo. ,,No, dál?" Žádala jsem pokračování jelikož mě to zajímá. ,,No, jedna z nich se říká nejčastěji. Před sedmi lety, ta chodba a prostory v ní byly normálně používány, ale stala se taková věc.." Já dosliva hltala každé jeho slovo, moc mě zajímalo co je to tajemství, které okolo té chodby je. Chtěla bych slyšet každé slovo, nějakým spůsobem mě to jakoby volalo. ,,No? A dál? Vyzvídala jsem nedočkavě. ,,No a dál ti to nepovím" provokoval mě. ,,Ale to nejde, to je nefér!" Snažila jsem se, ale cítila jsem v něm rozhodnost. ,,Prosím!" Snažila jsem se na něj udělat psí oči a ruce vzpřáhla před sebe. Cítila jsem, jak v něm ta rozhodnost polevuje ,,Ne" zakýval hlavou. ,,prosím" prosila jsem dál. ,,No tak jo, ale jindy, jo? Teď na chodbě ve tmě se mi to nechce vyprávět." ,,Tady má někdo strach?" Zasmála jsem se s širokým úsměvem. No, teprve teď jsem si všimla, že se s ním úplně normálně bavím a on také, opravdu se nezměnil. Na tváři se mi rozlil široký úsměv, který jsem neměla už dlouho, hodně dlouho. ,,Promiň" ozval se. ,,Za co se omlouváš?" tázala jsem se. ,,Za to, co se stalo na tréninku, však víš" ,,Aha" ,,No víš, po pravdě jsi mi přišla chladná, působila si na mě tak.. zvláštně, tajemě." Řekl. ,,Promiň mi to, to jsem nechtěla. Po pravdě působím tak, když nechci aby mě někdo četl jako knihu, otevírám se jen těm, které znám dýl a věřím jim, nebo v nich mám už důvěru, ale ta se u mě získává náročně." Vyslovila jsem ta slova, která šla tak snadno. ,,No a jakto že mě po tom všem věříš? Jak?" Cítila jsem v něm nejistotu. ,,Tobě věřím, prostě vím, že jsi správný a nikdy bys mě nepodrazil" říkala jsem a užívala si jeho překvapení a i tu radost, kterou se snažil potlačit, nad tím jsem nemohla potlačit úsměv, který se mi vlýval do obličeje jako raní paprsky světla. ,,nunc nunc incipit missio mea" šeptla jsem zaklínadlo k jeho ochraně. Všimla jsem si jeho kradmého pohledu. ,,Co jsi říkala?" Ptal se. ,,Nic důležitého, jen jsem si něco zopakovala" Snažila jsem se aby to nějak moc neřešil.

Dloho jsme si povídali, dokonce jsme se i nasmáli, zjistila jsem spoustu věcí o škole a mnoho dalšího. Něco jsem samozřejmě už věděla, no však víte.

Tiše jsem vešla do pokoje a zalehla na postel, já zítra budu teda pěkně unavená, ale tak nevadí. Rychle jsem pak usla, ani si nepamatuji jak moc rychle.