můj anděl

2. Kapitola

Obědval a seděl v myšlenkách. Nestává se často, že by přišel nový žák během roku, a proč mám dojem, že už jí někdy viděl? Blbost, za život jí nikdy nespatřil a přeci jenom, ale jak je to možný? No to je jedno, zvedl jsem se a odnesl tác k okénku. ,,Zbytek už nedojíte?" Zeptala se kuchařka. ,,Omlouvám se, není mi dobře" zalhal jsem, po chvíli jsem toho ale litoval ,,jen už nemám hlad" dodal jsem. Kuchařka se na mě zamračila, ale neřešila to, asi si na to už zvykly. Procházel jsem teď k východu z rušné jídelny, ale nějak jsem nedával pozor na cestu nějak jsem do někoho naboural. Spadl jsem na zem, no výborně a je to tu zas.
Něčí tác vyletěl do vzduchu a zbytek jídla se rozprskl na zemi. Můj pohled se upřel k osobě přede mnou.  Nala?! Zase ona? ,,promiň" špitli jsme naráz. Zase se mi upřeně dívala do očí, já to nevydržel a ucuknul pohledem spátky k zemi. Přejel mi z toho mráz po zádech. Proč působí tak chladně a přitom se nemohu ubránit pohledu na ní? Je na ní cosi zvláštního, ale co. Pokusil jsem se zvednout a začal jí pomáhat s tácem, ale srazili jsme se hlavami. ,,au" špitnul jsem skoro neslyšně. Ale ona jako by slyšela všechno. Všiml jsem si jak se jí zalesklo v očích. ,,Jsi v pořádku?" Zeptala se mě, ale tentokrát úplně jinak, v očích a obličeji se jí zračila starost. I nevypadala tak chladně. ,,Jo, jsem v pohodě, díky" řekl jsem a uvědomil si, že jsem to neměl říkat, její pohled se zase změnil a zase působil chladně. Proč mám dojem, že jsem to už někdy viděl. Ohlédl jsem se a všiml si, jak na nás celá jídelna kouká. Někteří se i chichotali, například Klaris Grandierová a její gang, nebo Viktor, ano, zrovna on.Vstal jsem a pomohl Nale na nohy, poté jsem jí pomohl sesbírat věci a pak se vydal na pokoj. S Nalou asi moc dobří kamarádi nebudeme. Nemám rád chladně působící lidi. ,,Děkuji" řekla pak, když už jsem se chystal odejít. Řekla to docela mile, ale toho jsem si teď nevšímal, teď pro mě bylo důležitější zapadnout na pokoj a probrat si v hlavě, co všechno se zatím stalo. Procházel jsem podlouhlou chodbou, ale v tom mi cestu zastoupil Jeremy, kluk z Viktorovi party. Uchechtl se a začal ,,Co to bylo v jídelně? Úplně jsi se znemožnil a mi nemuseli ani hnout prstem, jak úchvatné" úšklebek mu nechyběl. ,,Nech mě laskavě být, nemám na tebe náladu." Pípnul jsem. ,,No a co mě je do toho? Fajn, prozatím tě nechám na pokoji, ale prozatím" řekl. ,,beztak nemá trofalost se postavit sám proti mě"
Byla má myšlenka. Navíc on je zrovna ten nejslabší z Viktorovy party. Přifařil se k nim zázrakem, jinak by ho nepřijmuli a beztak si myslím, že nechce úplně patřit do jejich party, myslím že v něm někde to dobro dřímá. Proto jeho zrovna neřeším, chce někam patřit, ale chytnul se blbé party, snad si to uvědomí. Prošel jsem kolem něj a všiml si odlesku skleslosti v jeho očích. Náhle jsem se zastavil. Otočil jsem se k němu a zadíval se mu do jeho kaštanově hnědých očí. Jeho hnědé vlasy jako vrabčí hnízdo které zdůrazňovala ostrá brada a podlouhlý obličej s drobnými pihami na tvářích a nose, plné rty. Nepřijde mi nějak zvláštní i když o tom pár lidí mluví. Koukali jsme si navzájem do očí. ,,Jestli chceš někam patřit, nemusí to být zrovna Viktor a jeho parta, jsou tu i jiní kteří by tě přijali" prolomil jsem ticho mezi námi a pak se v tichosti rozešel pryč. Ona tam furt stál, ale nijak jsem to neřešil.

Nala

Dostalo mě to, to jak jsem se s ním srazila. Nemohla jsem se na moc slov, jen promiň, nebo jsi v pořádku? To je tak vše. Teď stojím a koukám jak odchází z jídelny. Přišla ke mě Lajla, Wren a Anja. ,,Jsi v pořádku? Působila jsi vystrašeně a vylekaně" řekla Anja. ,,No a coby ne, ty by jsi se snad nelekla kdyby jsi se s někým srazila a koukala na tebe celá jídelna, v které skoro nikoho neznáš?" ,,P promiň" pípla. ,,Ne, to já promiň, překvapilo mě to a tak jsem vyjela po nevinném člověku, promiň" řekla jsem a ona se usmála ,,vše odpuštěno" dodala. Wren a ostatní se na mě usmáli ,,Pojď, zavedeme tě so tvého pokoje" řekly. Doodnášely si své tácy a vedli mě pryč z jídelny. ,,Ahojte" ozvala se bruneta s dlouhými hnědými vlasy a tmavě modrýma očima. ,,učitelka mi dala tyto papíry, abych ti je předala, nemohla ti je předat, má práci, tak mě poprosila..." ,,Díky" přerušila jsem jí a papíry si vzala, pak už jsme se vydali do pokoje, abych si vybalila věci.

____________

Po nějaké době jsem měla už vybaleno, vybrala jsem si straněnou postel hned u dvou oken, které sahaly od stropu až k zemi. Postel byla široká, tolik, že se tam dá rozvalovat. Nad sebou má něco, jako nebesa, ale nebasa to nejsou, jen látky, zavěšené okolo postele na dřevěných kůlech v každém rohu postele. Barvu mají smaragdově modrou. V rozích oken, jsou i závěsy v té stejné barvě. Nechápu, jak tohle místo nokdo nemohl chtít, asi aby byly spolu.
Hm, něco tomu chybí, už vím. Z kufru, jsem ještě vyndala dřevěný kruh, na kterém vyseli popořadě různě barevní Andílci, kteří byli zavěšení postupně podle délky šňůrky. Pověsila jsem to na dřevěný rám postele, na jednom mezi dvouma kůlama na druhou stranu od okna. Pak jsem ještě vyndala dva malé bílé polštářky, které jsem si dala na ty dva větší smaragdové. Pak jsem si sem dala světelný drátek a obmotala tím rámy po okrajích postele na těch kůlech. Je dlouhý tak akorát, tak to vyšlo tip ťop. Tak, teď jsem spokojená.

Ležím na pohodlné posteli a čtu si ty papíry co jsem dostala. Obsahují řád a pravidla školy. Vyučující hodiny kdy a kde co máme, dobrovolné hodiny, volnočasové kroužky, plánek areálu, nebo, nebo spíš škole podobající se hradu. To se mi bude hodit, tentokrát se snad nestratím. Vezmu si tužku, a začnu kroužkovat aktivity a dobrovolné hodiny. Rozhodně Latinu, zní totiž magicky. Pak asi ... dál nevím. Tak, ve volnočasových aktivitách jsem si vybrala sebeobranu, pak výtvarnej ateliér a kroužek aktivit. Nevím sice co to je, ale zaujal mě. Tak a teď jsem zvědavá, jak sem zapadnu. Znovu jsem se podívala do papírů a všimla si, že kroužek sebeobrany je už dnes, za hodinu a půl v jedné z hal u tělocvičen. Tak mám ještě čas. Oddělila jsem papíry co jsem si měla nechat a ostatní odnesu za třídní učitelkou Lauren Greenekové. Položila jsem si své papíry na poličku a se zbytkem ostatních papírů se vydala za Greenekovou do kabinetu o patro výš. Šla jsem ke dveřím od pokoje, zrovna jsem se je chystala otevřít, ale někdo je asi začal otvírat z druhé strany, nestihla jsem si ani uvědomit, že se otevírají směrem dovnitř, tím pádem směrem má mě, ale to už bylo zrovna pozdě, protože mě zasáhly přímo do čela a klikou do břicha. Skácela jsem se k zemi a papíry mi jaksi vyletěly do oblak,  ale já si toho ani nevšimla, jelikož se mi zatemnělo před zrakem a pak už nebylo vidět nic.