IM DONE (ABO)

1.

Seděla jsem na zemi. Schoulená pod oknem, s koleny skrčenými u brady a slzami na tváři. Nemohla jsem popadnout dech. Mé tělo se chvělo, v hlavě mi dunělo z nedostatku kyslíku a chtělo se mi zemřít. Nevěřila jsem už ničemu.
V domě bylo ticho, mé vzlyky nabíraly v prázdných prostorách silné ozvěny, jako bych slyšela plakat někoho jiného. Mysl jsem měla plnou představ o tom, kde se asi má alpha nachází.

Věděla jsem moc dobře kde je. Stále jsem si to ale nechtěla připustit a uklidňovala jsem se názorem, že si něco zase namlouvám. Že to jsou opět jen představy mého žárlivého charakteru. Opak byl ale pravdou... Nic jsem si nepředstavovala, cítila jsem ostrý nůž do srdce. Jako omega jsem neměla moc možností. Můj přítel mě nechtěl pustit, abych si mohla dát svůj život do pořádku a našla si jinou alphu, která mě bude opravdu brát jako celoživotního partnera. V tomhle jsou až moc alphy majetnické. Jakmile mají omegu, nechtějí o ni přijít, ale pokud se někdo pokusí jejich omegu svést, jsou nepříčetné.

Byla jsem v pasti, ze které nebylo úniku. Svým způsobem jsem odejít ale nechtěla. Byla jsem tolik zvyklá na pocit domova, který ve mně vyvolával, že jsem odejít nedokázala. Tolikrát jsem přemýšlela, jak bych se vysvobodila, ať už by to bylo jakkoli... nešlo to.

Timothy, alpha, jež mě měla pod palcem už pár let, od dovršení mých šestnáctých let. Byl to velmi milý kluk, opravdu, byť se to dle mého stavu opravdu nezdálo, nikdy si nedovolil mi zkřivit jediný vlásek. Byl hodný, veselý, nicméně tady jeho dobrá duše končila. Věděla jsem moc dobře, co má alpha dělala špatně. I když by mně, ani nikomu jinému nikdy nedokázal ublížit, psychiku dokázal zruinovat a rozprášit na tisíce kousků a bylo mu to jedno. Vždy se ze svých chyb dokázal vymluvit. Uchlácholit mě slovy „Už se to nestane", „Nic to neznamenalo", „Můžeš za to ty, protože..." Nebo nejlépe zapíral celou situaci, i když jsem mu důkaz podala jako na talíři přímo pod nos.
Byla jsem jeho první omegou. Prvním partnerem, stejně tak, jako on mým. A bylo to krásné, opravdu, zažili jsme spolu nespočet krásných momentů. Pak ale nastala chvíle, kdy se mi můj růžový svět roztříštil na tisíce střepů a nádherná budoucnost, kterou jsme spolu započali se náhle zdála jako noční můra.

Zvedla jsem telefon, v ložnici se rozsvítilo lehké světlo z displaye a třesoucími se prsty jsem klikla na aplikaci, která sdílela polohu. Srdce se mi rozbušilo ještě víc než předtím, když jsem viděla ikonku s jeho fotkou na místě, kde by neměl být. Telefon jsem přiložila k uchu, když jsem vytočila jeho číslo. Nic... Ozýval se pouze otravný zvuk a člověk, kterému jsem svěřila své srdce mi to nezvedal. Cítila jsem se bezmocná, hrdlo jsem měla sevřené a vzlyky nabíraly na hlasitosti. Dusila jsem se vlastním žalem a bolestí.

Timothy moc dobře věděl, že cítím něco v nepořádku. Byl si jistý, že jsem se koukala na jeho polohu a moc dobře věděl, jak mě to bolelo. Jeho číslo jsem vytočila znovu... opět nic. Vzdala jsem to. Byla jsem jeho hračkou, jeho jistotou. Byl si jist, že i přesto, kolikrát mi takhle ještě ublíží, ho nemůžu opustit. Zanechala jsem mu několik zpráv, zmeškaných hovorů, nic ho nezajímalo. Nic ho nepřimělo k zanechání své činnosti.

Zvedla jsem se ze země. Nohy jsem měla jako olověné, pohybovala jsem se velmi pomalu. Tvář jsem měla ulepenou od zaschlých slz. Bolelo mě v hrudi, hlava mi duněla, v uších bylo zalehlo. Zamířila jsem do koupelny, potřebovala jsem sprchu. Potřebovala jsem něco příjemného, něčím uklidnit myšlenky v hlavě a pomalu rozehřát promrzlé tělo.

Ráno po probuzení jsem neměla vůbec chuť vstát. Měla jsem stále pocit, že budu plakat. Natáhla jsem se pro telefon, abych zjistila, na co se vymluví tentokrát. Bude mi vše vyčítat? Dělat, že se nic nestalo? Že ani neví, o čem mluvím? Přesně tak. Viděla jsem od něj pouze jednu jedinou zprávu.

„Co je? Už jsem spal."

Jasně. Spal... Jeho lži bolely snad ještě víc než samotné akty, kterými zradil nejen náš vztah, ale i mou důvěru. Započala konverzace, která ve mně klasicky akorát zanechala hněv. Byla to jeho účinná technika na mě. Podvést, ignorovat, nechat mě vyspat se ze svého žalu a pak dělat, že se nic neděje. Věděl, že vztek s hněvem po nějaké chvíli potlačí mé zklamání, a to byl přesně jeho plán, protože si můj vztek vždy dokázal ukonejšit a vše nakonec bylo dobré. Na povrch možná, a možná taky proto jsem mu nikdy plně nedala sežrat jeho činy. Protože hněv pohřbil bolest...

Všechno bylo špatně. Naprosto všechno a ta klec, ve které jsem byla uvězněná se zdála zamčená na tisíce západů...ovšem mou rukou.