∆ Delta - Valorant jednodílovky

•Sám (Sova)•

Tahle jednodílovka se odehrává asi rok a půl před Závod s časem, takže žádné spoilery zde nejsou, juchů!

Musím upozornit na to, že tahle jednodílovka je sakra dlouhá, má přes 15 500 slov, což je opravdu hodně. Je tu popsané mučení, psychické stavy, narážky na znásilnění, panické záchvaty a tak nějak všechno temné, co k tomuto patří. A pak taky trocha komfortu ke konci, aby to nebylo tak zlé, a trochu jsem se pokusila i o přiblížení a rozebrání jejich světa.
Postav je zde samozřejmě více, celý původní Valorant a poté Zyrann. Tenhle krátký příběh je to, na co jsem ve Vítěz bere vše párkrát narážela, a taky to vysvětluje, proč Sova Zyranna vůbec zná.

Tuhle jednodílovku jsem napsala už před třemi lety, ale tehdy jsem ji pojala o dost rychleji a jiným stylem, kdy se mi obsah tohoto podařilo nacpat jen do 3000 slov, a když jsem si to nedávno četla tak jsem usoudila, že je to fakt hrůza a rozhodla se to přepsat. Na tohle jsem tím pádem docela pyšná a upřímně mě i hodně bavilo to psát. Jestli jsou zde nějaké vážné chyby tak mi dejte prosím vědět, po čtvrté to už číst nechci lol

No nic, užijte si čtení! Příště vyjde jednodílovka s postavami, jež zde ještě nebyli. Jestli máte něco, co byste chtěli vidět, můžete něco zkusit navrhnout, můj mozek si to už přebere po svém.

🖤Death🖤

.....

Sova neměl moc důvodů, proč opouštět teplo a bezpečí základny v Benátkách, kde měl lidi, na kterých mu záleželo a kterým záleželo na něm. V Rusku na něj nečekalo téměř nic, jen promrzlá krajina, bída, nepřátelství a samota, které si Sova za své roky užil víc než dost a jíž měl už po krk a snažil se dělat všechno možné pro to, aby sám už nikdy nebyl. Přestože byl ochotný svoji domovinu bránit, nebyl schopný ji nazývat domovem. Promrzlá ruská půda mu toho z rukou vyrvala hodně a pramálo mu toho nabídla, nebrala si servítky. Donutila Sovu k tomu rychle dospět, ostatně jako všechny, kterým První světlo zasáhlo do života tak drasticky jako jemu a kterým ten nevysvětlitelný úkaz vzal rodinu a život, jež znal, a uvrhla ho do nekonečného koloběhu boje o přání přežít každý další den.
Rusko mu nechybělo. Ba naopak, byl rád, že ho Valorant vyhledal a nabídl mu stání. Jistě, byl to ohromný risk, přijmout takovou nabídku od drobné neviditelné organizace, která na sebe měla pramálo chvály, kdežto hromadu špíny, ale on v tu chvíli neměl co ztratit. Snad jen titul lovce, kterému z rukou a špičky šípu kape krev na čerstvě padlý sníh jako kapky inkoustu na papír.
Pamatoval si to, jako by to bylo včera, co stanul tváří v tvář statnému zrzkovi s robotickými pažemi, jež se mu představil jako Breach a který mu nabídl, že by se z něj mohl stát čtvrtý agent protokolu. Z bláta do louže, dalo by se říct, nebyl velký rozdíl mezi tím, zda-li zabíjí lidi v Rusku nebo někde jinde ve světě.
Ale ten den, kdy sněžnou krajinu opustil, aniž by se byť jen jedinkrát ohlédl, získal něco, co mu První světlo tak nemilosrdně vzalo a rozcupovalo na kousky.
Rodinu.
Ano, Sova neměl nejlepší vzpomínky na život v jeho rodné zemi. Ale byl v ní někdo, kdo ty vzpomínky dokázal projasnit jako mihotavý plamínek svíčky, koho miloval a koho si nesmírně vážil – jeho babushka, jak jí s oblibou říkal. A zrovna ona mu na konci roku napsala a poprosila ho o to, zda by za ní na pár dní nepřijel a nestrávil s ní příjemný čas, jistě u krbu pletením svetrů a pečením sušenek při pití horkého čaje se skořicí a jablky.
Jak by mohl Sova na něco takového říct ne? Vánoce měl za sebou, oslavené na základně ve společnosti Brimstona, Sage, Breache a Phoenixe. Čas strávený s nimi byl příjemný a hřejivý, klidný, kdy nemuseli ustavičně vyrážet do polí za kriminálníky a vrahy. Ten čas byl mírumilovný – ale nabídka dalších příjemných chvil s člověkem, jež jako jediný reprezentoval jeho starý život, zněla příjemně. Proto ji přijal, od Brimstona dostal svolení, a ráno dalšího dne se jal sbalit.
Samosebou se to neobešlo bez společnosti. Ale Sova za ni byl rád. Samota mu do žil vháněla mrazivý odpor a odtažitost a jeho nynější společnost byla více než vítána, se svými hloupými vtípky a úsměvy a hřejivými dlaněmi.
,,Když si mě naučil hrát šachy tak by si mě mohl naučit i plíst, ne?" navrhl Phoenix, když seděl na opěrce modrého gauče a pozoroval Sovu, jak si balí nejnutnější věci osobní potřeby a nějaké oblečení. Jistě, dům v Rusku měl a také se tam měl stavit, jeho babička chtěla vědět, jak na tom malá usedlost je – ale byl neobydlený již léta a moc v něm toho také nezbývalo.
,,Jestli budeš trpělivý tak v tom nevidím problém," odpověděl mu s drobným úsměvem Sova, když si z komody vytahoval ručník. ,,Ale pokud nebudeš, tak si spálíš jehlice i vlnu. A ta je drahá."
,,To nemám v plánu udělat," ušklíbl se Phoenix a protočil očima. ,,Kontrolovat se umím."
Už.
,,To neříkám. Ale na pletení tě dokáže vytočit úplně všechno. Třeba když se ti ztratí oko nebo se ti rozutečou, to pak mám také chuť s tím hodit do krbu."
Sova si do sportovní tašky složil poslední kousek oblečení a přehodil si ji přes rameno. Rukou si prohrábl vlasy a pak hlavou kývl ke dveřím od pokoje. ,,Půjdeš se mnou?"
,,Jasně, že se ptáš." Phoenix seskočil z gauče a oba agenti společně vyšli z pokoje. Poté se chodbou vydali k místnosti s portály a přitom vesele klábosili, Sova na Phoenixe hleděl s měkkostí v očích, když se mladší agent smál a házel po něm vyzývavé pohledy.
Času, který spolu strávili, si Sova nesmírně vážil. Jistě, byl rád i za ostatní členy týmu. Za Brimstona, s kterým byla vždy rozumná řeč a na kterého se mohl spolehnout, který byl ochotný mu poradit a pomoci; za Sage, tu vřelou a milou léčící Radiantku, co ho nikdy nenechala na holičkách a jež ho dokázala vždy utěšit takovým tím způsobem život je těžký, ale ty to zvládneš, přežil jsi i horší věci, a který ho vždy uklidnil a zároveň neuvrhl do falešné naděje; za Breache, který byl hlasitý a hrubý, ale přesto přátelský, divoký a obětavý, s podobně pochroumanou minulostí protkanou řadou kriminálních činnosti, jako byla ta jeho.
A přesto si Sova nejvíc vážil Phoenixe, jejich nejnovějšího přírůstku s hlubokými jizvami na těle i na duši, které se však postupně hojily a společně s tím odhalovaly měkkost a přátelství, jež jim Phoenix vděčně projektoval.
,,Hlavně se opatruj, jasný?"
Sova přikývl, když na drobný displej portálu přitiskl palec a chladivě temná ramena stroje se zalila vodově modrou těkavou kapalinou.
,,Jistě, neboj Petere."
,,Aby tě při cestě za babičkou nesežral medvěd."
Sova se rozesmál a Phoenixe praštil do ramene, který se pobaveně ušklíbl a ránu mu opětoval.
,,Ach, ty vaše stereotypy..."
,,No neříkej mi že to není pravda." Phoenix se na něj ještě pár vteřin přátelsky usmíval, než jeho pohled změkl a on mu lehce zmáčkl rameno. ,,Dej mi vědět, až u ní budeš, 'kay?"
,,Jistě." Sova mu jemně sevřel předloktí, na bledé pokožce cítil příjemné teplo, jež z ohnivého Radianta vyzařovalo. ,,V Rusku jsou teď čtyři ráno. Přijedu za ní až večer, kolem osmé, pak ti napíšu, že jsem v bezpečí na místě."
Phoenix si vypočítal, kdy to tak bude u nich (přibližně v šest) a pak potěšeně přikývl. ,,Super. Tak si to užij, chlape. A přivez mi nějaký sušenky."
Sova se usmál. Phoenix mu až příliš rychle přirostl k srdci – ovšem ať už to bylo jakkoliv zranitelné, bylo to i příjemné a ten pocit vnitřního klidu, který Sovu vždy zaplnil, když byl poblíž, by nevyměnil za nic jiného.
Měl svoji rodinu rád. Radši, než cokoliv jiného. Klidně by pro ni obětoval i vlastní život.