∆ Delta - Valorant jednodílovky

•Za jedné temné noci (Viper)•

Jednodílovka se odehrává pár týdnů po Stínech.
Viper se dříve nechovala tak, jak ji teď známe. Nebyla zkrátka taková bezcitná. Byl to jiný člověk, normální člověk.
Měla srdce. To ale po tomhle okamžiku ztratila.

...

Telefon se rozzářil a stačil zazvonit pouze třikrát, než se po něm žena, sedící u stolu natáhla. Palcem přejela přes obrazovku a telefon si přiložila k uchu. ,,Ano?"
,,Ah Sabine super, jsem ráda že jsem tě zastihla! Máš dneska večer čas?"
Viper si s nezájmem prohlížela své černě nalakované nehty a mlčela. Chvíli jí trvalo, než chladným hlasem odpověděla: ,,Záleží na tom. Co potřebuješ?"
,,Chtěla bych ti něco ukázat. Je to jen kousek od pobřeží na západní straně města, nijak daleko." Její hlas byl veselý a Viper na vteřinku zadoufala, že předchozí okamžiky a činy byly pouhý sen. Ale ona to byla krutá realita, dokazovaly to jizvy na jejím těle.
Když se Viper rozhodla odpovědět, moc dobře věděla, co dělá: ,,Co je tam tak zajímavého, aby mě to zajímalo?"
,,To bude překvapení," řekla druhá žena záhadně. ,,Ale určitě se ti to bude líbit, bude to stoprocentně nádherné."
Viper narovnala hlavu a pohlédla z okna, proti kterému seděla. Obloha byla pokrytá těžkými šedými mraky. Večer bude pršet.
Černovláska chvíli přemítala, zda to má cenu, když povolila. Nic zlého se jí stát nemůže, bude s ní on.
,,Tak dobře. Mám si s sebou něco vzít? A v kolik?"
Druhá žena šťastně zajásala a Viper si dokázala živě představit její tvář, její rovné hnědé vlasy a hnědé oči, jež jiskřily za kulatými brýlemi.
Pevně k sobě stiskla čelisti a ruce sevřela samovolně v pěst.
,,Nemusíš si brát vůbec nic, snad jenom deštník, nejspíš bude pršet. Víš, jak je u Perlového pobřeží ten vysoký maják?"
,,Ach ano, vzpomínám si." Spíš než o pobřeží by se dalo mluvit o nízkém útesu, ale to místo samo o sobě bylo hezké.
,,Tak tam doraz zá... hodinu a půl? Stihneš to?"
Hodinu a půl. Viper pohlédla na hodiny. Ručička se míhala ze strany na stranu, tik tak, tik tak. Jediný zvuk v místnosti.
,,Ano," slyšela se Viper říkat, nepamatovala si ale, že by něco takového vypouštěla z úst. ,,Stihnu to."
,,Paráda, už se těším!"
,,Jo. Já taky." Viper hovor típla, vypla si zvukové oznámení a telefon položila obrazovkou na stůl. Dlaněmi si prohmátla obličej a zavrčela. Její jedovaté zelené oči, sevřené na pouhou škvírku, se zaleskly.
,,Půjdeš tam se mnou?"
Záhadný hlas odpověděl téměř ihned. Pro první slabice jako by v místnosti prudce klesla teplota a utichl i vítr venku, Viper se ale ani nepohla.
Už si zvykla.
,,Samozřejmě, Sabine. Půjdu s tebou kamkoliv jen budeš chtít."
Klidně i po její celý život. Protože on měl času víc, než všichni ostatní smrtelníci.

~•<{}>•~

Viper se natáhla po světle béžovém kabátě a pevně se do něj zabalila. Kolem pasu si utáhla černý opasek a obula se do nízkých černých kozaček. Pak se prohlédla v zrcadle. Její tmavě zelené legíny ladily s jejíma nepřirozeně barevnýma očima a tmavě rudá rtěnka jen podtrhovala to, že Viper už dávno není tím, kým kdysi bývala.
Ne že by nechtěla. Ztratila ale sílu s tím něco dělat. Změnit se.
Bojovat.
Pod paži si dala malou černou lesklou kabelku, vyšla z domu a zamčela za sebou. Když sestupovala po schodech, mezi mraky na pár vteřin vykoukly narůžovělé paprsky slunce, než je zase překryla matná šeď. Viper na oblohu chvíli zírala, než párkrát zamrkala a nasedla do svého auta. Nastartovala a černé nehty zaryla do kůží potaženého volantu.
,,Buď připravený. Spoléhám na tebe."
,,Neboj se, budu."
Měl pravdu. Vždycky byl.

~•<{}>•~

Viper zaparkovala asi dvě stě metrů od útesu, vystoupila z vozu a auto zamkla. Klíče si schovala do kapsy a po krátkém rozjímání si nasadila tenké šedé rukavice.
Musela si být vším jistá.
Pak se rozešla k majáku, už z dálky spatřila ženu, jež ji sem zavolala. I přes přicházející nechuť a zároveň lítost zvedla ruku a lehce jí zamávala.
,,Hej, Emmo."
Žena si jí už také všimla a vesele se k ní vydala. Veliké oči jí zářily a brýle se leskly. Natáhla ruku a taktéž zamávala. ,,Ahoj Sabine! Jsem ráda že jsi dorazila!"
Oblečená byla v perfektně bílém kabátě a na hlavě měla nasazenou žlutou čepici. Kvůli šedivým mrakům ztrácely její vlasy hnědou barvu a zdály se spíše šedivé.
,,Už jsem se bála, že jsi se na mě nakonec vykašlala."
Viper zavrtěla hlavou a usmála by se, kdyby na to našla nějakou ochotu. Rty se jí tak zkroutily do nepříjemného ušklebku, který ale ihned zmizel. ,,Neboj se, to bych ti neudělala." Postavila se vedle ní a když se Emma natáhla, objala ji. Když se jí ale hnědovlasá žena dotkla, Viper se naježila a snažila se dát to co nejmíň najevo. ,,Tak, co jsi mi chtěla ukázat?"
Emma ji pustila a rukou mávla na maják. Viper až sem slyšela, jak se mořské vlny tříští o šedivé skály a ostrou vůni soli a písku cítila až k nim nahoru.
,,Huš huš, nevyzvídej! Až nahoře!"
Viper se na maják pochybovačně zahleděla. Byl starý a neobydlený, červená omítka se už po velkém odlupovala a celou stavbu zdobila řada prasklin. Maják pomalu zarůstal řídkou trávou a lišejníkem. ,,Je to bezpečné?"
,,Ale samozřejmě," obdarovala ji Emma tak širokým úsměvem, až to Viper malém vypálilo oči. ,,Už jsem tam několikrát byla, i teď jsem se tam šla kouknout. Je tam i překvapivý pořádek."
,,Tak dobrá tedy," povolila Viper a nechala se Emmou dotáhnout až ke stavbě. Hrubý písek se pozvolna měnil v štěrk a ten v šedivý popraskaný kámen, mezi jehož spárami prorůstaly uschlé stébla trávy. Jak vítr vanul, lehce se kolébaly ve větru a šuměly.
Viper si z obličeje odhrnula pramen vlasů a pohledem zkontrolovala prostor za sebou.
U jejího auta kdosi stál. Černá postava, které však Emma nevěnovala pražádnou pozornost. Viper si ani nebyla jistá tím, zda si ho hnědovláska všimla, nevěděla, jak dlouho tam její přítel stojí.
Nejspíš ale bylo dobře, že o něm Emma neví.
Žena konečně dotáhla Viper k majáku, kde pustila její ruku a po pár vteřinách zápolení se jí podařilo otevřít staré dřevěné dveře vedoucí do majáku. Emma od nich ustoupila a rozmáchlým pohybem ruky pobídla Viper, ať jde jako první. ,,Až po tobě," mrkla na ni zvesela.
Viper si v tu chvíli uvědomila, jak moc jí Emma chybí. Ne ta žena, co byla před ní: tohle byl někdo jiný. Byl to herec, byla to maska. Moc dobře to věděla.
I tak ale kývla a vešla dovnitř. Uvnitř to voněla po soli a staré vodě, kamenné schody byly lesklé a hrubé. Viper se konečky prstů dotkla zdi a pomalu začala stoupat nahoru. Její kroky, brzy doplňované těmi Emminými, zaplňovaly prázdný prostor budovy a jejich ozvěna se linula všemi prázdnými kouty.
Když Viper konečně vyšlapala všechny schody, spatřila další dveře, tyhle ale byly už pootevřené. Jemně do nich ťukla špičkou boty a dveře se s táhlým zavrzáním otevřely. Pak vešla dovnitř.
Jediná místnost v budově vypadala úplně jinak, než jak si ji představovala, byla tady úplně poprvé. Byl tady stůl, na kterém bylo pár svítilen, židle a koberec. Na zdi byly amatérsky přidělané police, přičemž téměř všechny byly nakřivo, a na nich byly nejrůznější věci: květináče, knihy, ozdoby, náramky či dokonce i fotky.
Viper nazvedla obočí, k jedné polici přešla a sundala malou fotku, zarámovanou ve smetanově bílém rámečku. Byla na ní skupinka chlapců kdesi na poli.
,,Tohle není tvoje?"
,,Kdepak, není." Emma zavřela dveře a postavila se vedle Viper, která se dala ihned na pozor. Nebezpečí jí teď ale nehrozilo. ,,Zdá se, že je to klubovna nějakých kluků."
,,A co kdyby sem za chvíli přišli?"
Emma se zasmála, ale Viper vycítila, že nyní to byl smích nucený. Poznala to.
,,Tak bychom musely nějak zdrhnout nebo se s nimi domluvit. Jiná možnost by asi nebyla, co?"
,,Ne," zavrtěla Viper hlavou. ,,To nebyla." Pak se otočila na Emmu a když si uvědomila, že pod paží stále svírá kabelku, přešla ke stolu a položila ji vedle jedné svítilny. ,,Tak, tady mi to už řekneš? Nebo spíš ukážeš?"
,,Až za chvíli," uculila se Emma, Viper to natahování začalo pomalu lézt na nervy. Takhle se Emma obvykle nechovala. ,,Přinesla jsem něco k jídlu, dáme si teď do nosu, ne?"
Viper na pár vteřin zavřela oči, než se uvolnila a neznatelně přikývla. ,,Tak dobrá, to zní dobře."
Poslední večeře, uslyšela tichý hlásek v hlavě.
Poprvé za ten večer se usmála.