∆ Delta - Valorant jednodílovky

•Ve špatný čas na špatném místě (Ava)•

V domě bylo rušno - ostatně jako vždy, když se jeho majitelka chystala do práce. Rušno, ale přece jen ticho. Vždycky byla tichá.
Středně vysoká žena se skláněla nad svojí vlastnoručně sestavěnou odstřelovací puškou a pečlivě kontrolovala, zda-li zbrani nedrhne spoušť či jestli funguje automatická holografická optika. Zjizvenými prsty levé ruky přejížděla po těle zbraně, po té kovové nádheře, jež se leskla a kterou se jí v průběhu let podařilo dovést prakticky k dokonalosti. Hlaveň s vestavěným tlumičem, schopna střílet jednotlivě i po dávkách, samonabíjecí; zásobník na dvanáct ostrých nábojů a další na dvacet malých kulatých; tvrdá pažba, schopna prorazit i tvrzené sklo. Pruh tmavého kovu představující magnet, díky kterému si dokázala pušku přidělat k robotickému vylepšení páteře. Potvrzovací mechanismus, aby byla tenhle skvost schopna použít jenom ona. Ráže 50, úsťová rychlost 907 metrů za vteřinu, dolet na tři kilometry. Tišší než veškeré ostatní sniperky, lehčí a nerozbitná, vyztužena drahým kovem a kovaným pancéřováním.
Pojmenovala ji ANVO 7 MAG. Jediná, nenahraditelná. Byla na svůj výtvor pyšná.
Žena si zbraň přehodila přes hlavu na záda, magnet byl tak silný, že se aktivoval i přes látku černé koženky. Na pravé stehno si přidělala pouzdro s pistolí a kolem pasu opasek s krátkou katanou, jejíž vybrantní červená čepel byly nyní zasunutá. Drobný pás s náhradními plnými zásobníky byl hned po ním.
Na levý kotník si přidělala drobný nožík, i když ho za celou svoji kariéru použila snad jedinkrát. Ale kdo ví, zrovna dnes by se jí mohl hodit. Život je občas plný náhod a i jí by se mohla ta malá tmavá kudla ještě někdy hodit.
Žena si naposledy zkontrolovala svoji výbavu, v odhlučněných botech přeslapovala na místě, jako by nedokázala vydržet klidně stát. Zkontrolovala náramek na své levé ruce a zkusila ho aktivovat: po napůl popálené bledé kůži se jí rozběhla vlna stříbra a zformovala se do tenkých ohebných plátů, schopných pohlcovat nárazovou energii a poté ji převést na krátkodobý energetický štít či výboje.
,,Ajvi, na kolik procent mám nabité jádro?"
'94%. Záložní je plné.'
,,Co plyn? Nedávno jsem ho doplňovala."
'Na čtyři použití.'
,,Hm. Fajn."
Počítačový systém v její hlavě se opět odmlčel, po té, co ji ujistil, že je zcela vybavena. Nemusela se bát, na tohle si dával pozor.
Žena si jazykem přejela přes rty. Byly zjizvené a na jedné straně lehce pokroucené. I když se usmála, nevypadala dvakrát přívětivě. Ovšem záleželo, na koho se to usmívala.
A jeden z těch, jimž byla schopna věnovat opravdový, upřímný úsměv plný lásky a vděku, zrovna vyšel z kuchyně do obýváku. V náručí držel malého kloučka, mohly mu být sotva dva roky. Jeho sestra, dvojče, nyní odpočívala na gauči a roztomile chrupkala.
Žena se na svého muže zahleděla a cítila, jak se uvolnila, když v jeho náruči spatřila svého syna. Robotické oko chvíli hledělo na něho, než zase pohledem spočinula na starším muži s tmavší kůží a tak pronikavě fialovýma očima, až měla pocit, že na chvíli zapomněla dýchat.
,,Doufám, že víš, co děláš, Avo."
Ach, a je to tady zase. Starost o to, že zemře. Nic nového. Každý den znamenal smrt, vždyť pracovala u policie. Přesněji u tajných ozbrojených složek, jejichž práce spočívala v jediném - eliminace nevhodných cílů.
,,Neboj, není to nic neobvyklého. Na tu skupinu máme spadeno už dlouho," mírnila svého muže Ava a palcem levé lidské ruky mu přejela přes rty. Vytáhla se na špičky a krátce ho políbila, na setinku zavřela oči, než se zase odtáhla se spokojeným výrazem. ,,Bude to v pohodě, vážně."
,,Po kom jdeš?"
Věděla, že odpověď se mu líbit nebude, a proto se odvrátila a na chvíli se odmlčela, prsty robotické ruky se ujistila, že má na stehně pistoli.
,,Po Xatrovi."
Cítila, jak ztuhl, a proto mu hned ochranářsky stiskla rameno. Chlapeček v jeho náruči se zavrtěl, tak ho Ava podebrala a přitáhla si ho k sobě. Cvrkla svého syna do nosu a s pokorným úsměvem sledovala, jak na ni špulí rty, usmívá se a oči rudé jako rubín mu jen jiskří.
,,Po tom Radiantovi?"
,,Ano. Koji, hej. Věř mi, budu v pořádku."
,,Nemáte v týmu žádné léčitele," namítl Koji, což byla ostatně pravda. V celém jejich týmu, který skýtal osm členů, nebyl jediný léčitel. A co víc, nebyl tam ani žádný Radiant - měli tak nevýhodu. ,,Co když-"
,,Na tom nesejde. Umí se jen teleportovat, nic víc. Jestli mě postřelí on nebo někdo jiný, je to jedno." Pak si Ava poklepala na pistoli u svého boku. Byla z temného železa, ústí bylo ručně upravené a táhla se po něm jediná fialová prasklina, značící jediné - zbraň byla podpořena mytinem.
,,Radianitové náboje. Stačí mi jedna rána a má po schopnostech."
A i po životě.
Snad to jejího muže i uklidnilo. Něco tak morbidního, jako je zbraň vytvořena přesně proti Radiantům. I když ona Radiantkou sama nebyla, kvůli předepsaným dávkám umělého radianitu, co dostávala jako malá kvůli svým popáleninám jí z něho taky nebylo moc dobře.
Nepoužívala tu zbraň, když vysloveně nemusela. Ani ji u sebe nechtěla vlastně nosit, jednak pro to, že kvůli své modifikaci byla nelegální, jednak pro to, jak strašně nebezpečná byla. A pak i ze zcela osobního důvodu.
Její děti totiž Radianti byli. A představa, že stačí jedna kulka klidně i do paže a oni zemřou, ji děsila.
,,Doufám, že máš pravdu," povzdechl si Koji, jako by snad jeho žena šla na nějakou takovou misi poprvé. ,,Jsi úžasná, to ty přece víš, ale nemám z toho úplně dobrý pocit..."
Ava cítila, jak se šklebí, a proto toho rychle nechala a kousla se do jazyka, aby se uklidnila. Ach, ta jeho paranoia, kdy k ní jenom přišel? Možná po tom, co se vzali? Nebo po tom, co zjistili, že je těhotná?
Ať tak či tak, jeho neustálý strach o život znamenal i konec jeho působení u ozbrojených složek.
,,Do večera budu doma," uklidňovala ho Ava, i když se poslouchala jen na půl ucha. ,,Ajvi, kolik je hodin?"
'Osm hodin dvacet sedm minut.'
Jistě, s počítačem ve své hlavě mohla komunikovat i potichu. Ale ničemu nevadilo, když si se svým dlouholetým společníkem popovídala nahlas.
,,Už budu muset jít, ať přijedu včas."
Ava podebrala svého syna a položila ho na gauč vedle jeho sestřičky. Jak tam tak vedle sebe pokojně leželi, neubránila se, aby se jí nezachvělo srdce. Mrkla, levé kovové oko jí probliklo a fotografie se uložila do paměti.
Občas si nemohla pomoct, byli zkrátka až moc rozkošní.
,,Kde jsou psi?"
,,Na zahradě, myslím, že Naga honí motýly."
,,Heh, to by jí šlo."
Ava se nervózně ohlédla, neměla ráda, když vyrážela nachlup přesně. Radši s pár minutovým předstihem, nesnášela, když někam dojížděla jako poslední, né-li dokonce pozdě.
,,Tak ahoj večer, zlato. Dobře se o ty dva postarej, ano?"
Jestli myslela své děti nebo psy nebylo jasné. Asi to bylo i jedno, ostatně se o ně postaral vždy. Minimálně aspoň o děti více jak jejich matka, která většinu času trávila v práci.
,,Jasně, neboj." Koji ji pohladil po tváři, prstem přejel po jedné hrubé jizvě, která se jí táhla od brady přes rty až k oku. Musel se usmát, sehl se a lehce ji políbil. ,,Dávej na sebe pozor."
,,Víš, že budu."
Nikdy nedávala.
Rychle se rozloučili, Ava popadla klíče od motorky a vyšla z domu. Venku byl teplý letní den, na obloze jen pár roztrhaných mráčků. Ale ani v jejím tmavém koženém úboru s několika vyztuženými částmi a aktivovatelnými nárameníky jí nebylo teplo, byl dobře odvzdušen.
Ava si sedla na svoji motorku a aktivovala jednu ze svých tlustých nanotechnologických náušnic. Po obličeji jí přejela vlna neonově červeného světla, stvořeného z tisíce kuliček, a poté jí tvář zakryla černá helma s kovovým podsazením a holografickou obrazovkou. Na temeni hlavy se jí ze světla spletl dlouhý hustý cop, co jí spadl lehce jako pírka přes rameno, a ona se lehce uchechtla. Přes helmu zněl její hlas zkresleně, téměř roboticky - což nebylo moc od věci. Byla kyborg, kovových součástek v sobě měla až až. Robotickou rukou počínaje a endeskoletonovými výztužemi kostí konče.
,,Ajvi, souřadnice."
Její systém věděl kam, vždyť byl v její hlavě už pěknou řádku let. Proto je během vteřiny zadal a Avě se před očima objevila světlá červená čára, značící cestu.
,,Tak pojďme na to," zavrčela, protočila řídítky a rozjela se. Ať už to má za sebou a může svého milého opět ujistit v tom, že o ni se opravdu bát nemusí.