Skrytá touha

Zničený život

Chtěla jsem najít Malfoye a promluvit si s ním.
Snažila jsem se ho vyhledat už celé týdny, ale jemu se dařilo mi vyhýbat. Evidentně ho bavilo hrát si se mnou na kočku a myš. Dnes to ale skončí.
Zavítala jsem do jeho firmy a nepozorovaně proklouzla až k jeho kanceláři. Nešla jsem dovnitř. Bylo brzo ráno a on tu nejspíš ani nebyl. A tak jsem se opřela o zeď a čekala. Netrvalo to dlouho a spatřila jsem jeho blonďatou hlavu.

"Malfoyi!" Vpadla jsem mu do cesty, div jsme se nesrazili.
"Co chceš?" Pohlédl na mě, jakobych byla jen otravný hmyz.
"Opravdu se mě ptáš, co chci? Dle všeho jsem tvoje nastávající žena, potřebuju probrat detaily."
"Vševědka Grangerová, to je tak typické. Na všechno musíš mít plán?"
"A ty se pořád musíš chovat jako blbec?" Vyštěkla jsem a on se zazubil.
"Je to jedna z mých okouzlujících vlastností."
"Já jen, jestli si tě mám vzít, potřebuju vědět trochu víc."
"Myslím, že vše co potřebuješ vědět už víš, to ostatní se dozvíš, až to bude potřeba."
"A myslíš, že tomu někdo takhle uvěří?"
"Proč ne? Potkali jsme se, bláznivě zamilovali, uvědomili jsme si, že bez sebe nemůžeme žít a tajili to zkrátka proto, že jde o nás dva... Blablabla takové ty romantické kecy, znáš to..."
"A jak bychom to jako zvládli utajit? Zrovna ty a já, na každém kroku nás pronásledují novináři."
"No a to je to, proč jsme se rozhodli tak rychle vzít, aby nikdo nepochyboval o mých úmyslech a abychom se nemuseli skrývat."
"Blbost!"
"Máš snad lepší plán?"
"Samozřejmě, že mám..." Zazubila jsem se a on se ušklíbnul.
"Jiný plán, který nezahrnuje jinou čarodějku..."
Zamračila jsem se.
"A proč ne? Proč si nemůžeš vybrat někoho jiného?"
"Já si tě nevybral, pouze jsem s tím souhlasil, to je rozdíl." Samozřejmě, že mi musel přpomnout tuhle skutečnost.
"Tak proč nesouhlasíš s jinou čarodějkou?"
"Protože tohle je tak zatraceně geniální!" Pokrčil rameny.
"Poslouží mi to hned několikrát k mé spokojenosti. Za prvé, to je to hlavní, ty budeš nešťastná. Za druhé to pomůže mé firmě a za třetí moje jméno se konečně začne spojovat s něčím jiným než jen s Voldemortem." Pokrčil ledabyle rameny.
Cítila jsem, jak mě v očích zaštípaly slzy zoufalství.
"Já tohle nechci!" Vyjekla jsem a on přikývl.
"S tím počítám..." Mrknul na mě.
"A ač tě to překvapí, já z toho taky nejsem odvařený, jen... Když Potter navrhl tvoje jméno, bylo to tak kurevsky absurdní, až mi to přišlo naprosto ideální? Oba budeme prospěšní dobré věci." Uchechtnul se a já si prohrábla rukou vlasy.
"Opravdu stojíš o to zničit nám oběma život?"
"Stojím o to, zničit ho tobě,  já se budu bavit..." Mrknul na mě a já zavrtěla hlavou.
"Jsi bezcitný parchant." Setřela jsem si zbloudilou slzu a otočila jsem se k odchodu.
"Řekni mi něco, co nevím." Něco v jeho hlase mě donutilo se zastavit a znovu se na něj podívat.
"Těšila jsem se, že po válce budu konečně šťastná a dostanu tohle? S tím se nehodlám smířit!"
"Asi budeš muset, Grangerová." Mrknul na mě a já sevřela ruce v pěst a snažila jsem se uklidnit.
"Ne! Já..." Kousla jsem se do rtu, to co jsem se chystala právě říct, jsem musela říct s opravdu velkým sebezapřením.
"Souhlasila jsem se svatbou, ale myslím si... Proč to nezkusíme po dobrém? Proč se nepokusíme stát se aspoň přáteli? Když nic jiného, mohli bychom vedle sebe žít jako dva inteligentní lidé."
"Nuda!"
Přikývla jsem a neznatelně jsem si povzechla.
"Myslela jsem si, že ses změnil, ale jsi pořád stejný. Kdyby si mohl, neváhal by si, že?"
"O čem to mluvíš?" napnul se.
"Ta nenávist v tobě, to je přesně to, proč vznikají války. Doufala jsem, že si pochopil, jak byla tahle válka nesmyslná, že krev je prostě jenom krev, ale ty..."
"Tak pozor..." Přešel ke mě tak rychle, až jsem musela couvnout.
"Kdybych tak hrozně dbal na krev, nikdy bych nesouhlasil s tím, si tě vzít, nemyslíš?"
"Účel světí prostředky ne?"
"Vůbec se nepokoušej naznačit to, co právě naznačuješ!" Udělal ještě jeden krok ke mě a já narazila do zdi, to byl ale ten nejmenší problém. Mohla jsem cítit jeho dech, jak ovanul moji tvář.
"Nenapadlo tě, že se prostě jenom bavím tím, že trpíš zrovna ty? Mě nevadí mudlové, nevadí mi ani smíšená krev, já nemůžu vystát tebe. Tečka."
"Skvělý důvod pro manželství." Zasyčela jsem, nehodlala jsem ustoupit ani o píď.
"Důvod je pro mě zcela materialistický. Zachráním svět a ještě si vylepším pověst."
"Kdyby si pouze zachránil svět, nestačilo by to?"
"Možná ano, ale víš jak to chodí? Zásluhy si přivlastní jiní a kdo mi bude věřit? Když si vezmu tebe, bude to mnohem jednodušší." Přijel mi prstem po nose.
"A teď, když mě omluvíš, musím se vrátit do práce. Vyzvednu tě dnes večer v sedm."
"Co?" Zvedla překvapeně zrak, ale on už tak nebyl...

Přesně v sedm se ozvalo zaklepání na dveře mého bytu. Zamračila jsem se a ještě jednou na sebe pohlédla, než jsem šla otevřít.
Stál tak on, v dokonale padnoucím obleku, samolibým výrazem ve tváři a pohrdáním v očích.
"No..." Mlasknul a já se zamračila.
"Co zas?" Nadzvedla jsem obočí.
"Čekal jsem hodně, ale tohle..." Zavrtěl hlavou.
"Vím, že jsi nudná, ale nemohla by ses alespoň jednou..."
"Hele, něco ti..."
"No tak, vždyť tohle nosila moje prabába! Šedá barva a ten střih... Nikdo neuvěří, že bych o tebe zavadil pohledem."
"A?"
"Prostě ses mohla trochu vyfiknout."
"Jsem jaká jsem. Omlouvám se, že se neoblékám jako Astorie nebo Pansy! Nejsem ony. Jsem já a já se cítím dobře v tomhle."
Znovu si mě prohlédl a pak vytáhl hůlku. Než jsem stačila cokoliv udělat, šaty se na mě obepnuly jako druhá kůže. A změnily barvu na temně zelenou."
"No, není to dokonalé, ale lepší." Usmál se sám sobě.
"Co si to..."
"Klid, teď alespoň vzdáleně připomínáš ženu."
Tiše jsem zamumlala nadávku a natáhla se po kabelce.
"Kam vůbec jdeme?"
"Udělat trochu rozruch. Půjdeme do restaurace, znáš to? Byla jsi vůbec někdy v nějaké lepší putyce než je Děravý Kotel?"
"Trhni si, Malfoyi!"
Tiše se zasmál a vydal se pryč. Zavřela jsem dveře a vydala jsem se za ním. I když jsem měla chuť ho proklít.

Celá večeře probíhala vesměs tiše. Z křečovitého úsměvu jí bolela tvář a z jeho letmých doteků se jí ježily vlasy. Nebylo to vysloveně nepříjemné, ale jeho tiché připomínky a celkově ta situace... Myslela jen na to, co jí čeká a na muže před sebou, který se tvářil jako temnota sama.
"Tak mi pověz, zlato, proč jsi stále sama?"
Zeptal si, když spolu kráčeli temnou noci k jejímu bytu.
"Protože chci." Odsekla jsem a on se upřímně zasmál.
"Jasně! Jen to přiznej Grangerová, nikdo tě nechce."
"Kromě tebe." Pohlédla jsem na něj a jemu se zablesklo v očích.
"Přivést k šílenství bývalou čelenku zlatého tria? To jsem si nemohl nechat ujít."
"To se ti nikdy nepovede."
"Chceš se vsadit." Zastavil se a trhnutím mě zatáhnul do potemnělé uličky. Natiskl mě na zeď a uvěznil svým tělem.
"Co uděláš teď, má milá..."
Pohled, který jsem do teď měla zabodnutý v zemi, jsem zvedla k jeho potemnělým očím. Zklidnila jsem své vyděšené srdce a zpomalila dech. Pak jsem se zákeřně usmála, než jsem mu vší silou šlápla na nohu. Zaklel, ale co bylo důležité, odskočil ode mě a já se dala na útěk. Bohužel jeho reflexy byly rychlejší a než jsem stačila vyběhnout z té zatracené uličky, znovu mě chytil a přitáhl k sobě. Zmítala jsem se a bránila se, ale on se jen šklebil.
"Pusť mě!"
"Bod pro tebe, teď už vím, že nikdy nemám podceňovat nepřítele."
"Řekla jsem, aby si mě pustil!" Stále jsem se mu snažila vytrhnout, ale jeho stisk zesílil.
"Můžu si tě vzít, můžu hrát tohle divadlo před ostatními, ale nikdy... Nikdy na mě nevztáhneš ruku. Nedovolím to."
"Myslíš si, že budeš mít na výběr? Jsi tak sladká a naivní." Zasmál se a já mu plivla do tváře. To ho viditelně naštvalo. Pustil jednu mou ruku a chytil mě za bradu.
"Víš, co jsi..."
"Povídej, dlouho jsem to neslyšela. Řekni mi, jak podřadná jsem."
V jeho očích se blýsklo.
Byl tak blízko mě a působil obrovský. Přesto jsem se ho nebála. Dobře. Možná mi naháněl trochu strach, ale nebyl to Dolohov. Stále jsem měla na paměti, že jeho cesta válkou nebyla tak temná, jakou se jí snažili ostatní vykreslit.
"Co jsem Malfoyi? Řekni mi to. Řekni jak moc mě nenávidíš, jak moc si užiješ moje ponižování. Řekni mi, jak se budeš cítit, až si mě poprvé vezmeš proti mé vůli." Zašeptala jsem a on se zarazil.
"Nebo ne? Dotkl by ses vůbec někoho tak špinavého, jako jsem já?"
"Být tebou, byl bych opatrný na to, co říkáš." Zasyčel a já se usmála.
"Takže ty ně ponižovat můžeš, ale já nesmím nic říct? Tak na to sis vybral špatnou osobu."
"Vidíš, a já myslím, že jsem si vybral víc než dobře. Uvidíme se na svatbě." S tím mě pustil a byl pryč.
Co to sakra mělo být?