PROROCTVÍ

~•21•~

DOMINIC HARRISON

Uběhl celý den. Tedy... Alespoň jsem si to myslel, zde jsem si nemohl být ničím jistý. Nico sice vypadal trochu méně jako kostlivec, rozhodně se ale stejně nijak nevyspal. Díky darům Nyx jsem cítil auru jeho snů, i přes to, že jsem to nechtěl jsem vše zaznamenával, jsem jeho sny viděl. Bál jsem se toho, co přijde, až dorazíme na místo, odmítal jsem mít Nikovu smrt na svědomí. Bylo jasné, že si, minimálně mě, ona prvotní bohyně nechá... Což koneckonců naznačoval i Epiales.

Potom se stalo to, čeho jsem se tolik obával. Zatočili jsme za roh a ocitli se přímo před temným hradem. Nico mírně zbledl, sice jsem nevěděl, kdy se s ní setkal, ale tušil jsem, že to nebylo zrovna příjemné. Stiskl jsem jeho dlaň a rozešel se. Sotva jsem potom uviděl Nyx, sevřelo se mi srdce.

,,Věděla jsem, že se nakonec potkáme Dominicu. Věděl jsi, že o žádné zničení tartaru nejde a přesto jsi sem i s ním nakráčel. Jsi tak předvídatelný."

,,Co z tohohle máš? Se mnou si dělej, co chceš, ale jeho z toho vynech."

,,Konečně po těch letech jsem tě zlomila a to mi stačí. Proč bych Nika měla pustit? Víš, on mi nedávno utekl úplně stejně jako ty. Ale fajn, ber to jako laskavost za duši tvé matky, kterou jsi mi tak vlídně poskytl." Nico nevypadal, že by věděl, o co tady jde. ,,Ale, tvůj bratr ti neřekl, jaká kletba postihla jeho matku? Sice jsem musela zatahat za pár nitek, ale všechno se mi vyplácí." Mávla rukou, Nico mi zmizel z dohledu, Nyx mi zapíchla kus dřeva do břicha, zařval jsem bolestí.

,,Nech ho matko." Promluvil Epiales.

,,Ty nemáš právo po mně nic chtít! ZRADIL JSI MĚ ZROVNA TAK JAKO ON!" Zaječela a svázala mi ruce.

,,Musíš všem neustále ničit život? Nech ho jít matko."

,,NE! On se pro něj obětoval, vybral si svůj osud sám."

,,Já se objetuju za něj, to ti bude stačit?"

,,Ty jsi můj syn Epiale, nemůžeš se jen tak obětovat."

,,Nick taky ne. Myslíš, že by musel utíkat, kdyby jsi ho tady třináct let nedržela?"

,,Zradil jsi mě Epiale!" Proti nám oběma paprsek vyslalačerné temnoty.

Podíval jsem se na Nyx. ,,Nech ho, on za nic nemůže."

,,Ale ty ano!" To bylo jediné, co jsem zaznamenal, než jsem ztratil pojem o okolí.

Probudil jsem se až ve stejné cele jako minule. Byl jsem řetězy přivázaný ke zdi, Epiales naproti mně. ,,Proč jsi to sakra udělal? Mohl jsem už být mrtvý."

,,Nicku, vzchop se. Dostanu tě odsud, ano?"

,,Ne, ty to nechápeš. Já jsem se pro Nika obětoval, nemám žádnou šanci. Zato ty jsi kurva bůh, tak se přestaň starat o mě a běž."

S nějakou námahou roztrhl svá pouta a podíval se na mě. ,,Jsi si tím opravdu jistý?"

Po chvíli jsem přikývl a sledoval, jak se rozplynul. Hned na to za mnou přišla i Nyx.

,,Co s tebou Dominicu? Budu tě mučit do té doby, než nezešílíš."

,,Ale je to, co ty chceš? Ne, ty nechceš abych zešílel, chceš abych přijal svou existenci. Jo, já jsem si toho více, než vědom."

,,Tak se tomu oddej." Vyštěkla na mě.

,,Co bych z toho měl? Věčnou samotu, jako ty? Tak to se mnou skonči, neprodlužuj zbytečně můj život." Kolem mě vířila temnota, slyšel ke mně promlouvat otce.

Nevzdávej se Dominicu.

Ignoroval jsem ho, na to abych mohl reagovat bylo až moc pozdě, přímo do hrudi mě zasáhl temný paprsek. To bylo to poslední, co jsem vnímal, cítil jsem jen černou prázdnotu.

*
Probudil jsem se v bílé místnosti plné světel, jediný koho jsem tady zaznamenal, byl pohledný blonďák. Chtěl jsem se posadit, on mi to ale zakázal.

,,Musíš si odpočinout." Řekl.

,,Je... Je Nico v pohodě?" Měl jsem sucho v puse.

,,Jo, hlídal tě tu, ale donutil jsem ho jít na jídlo."

,,Na to, že jsi nebyl schopný jít do Tartaru, není tady moc pacientů."

Pokrčil rameny. ,,Jak to, že víš, kdo jsem?"

Uchechtl jsem se. ,,Nico má poměrně dobré popisovací schopnosti." Will mírně zrudl, přivřel jsem oči.

,,No nic, odpočiň si." Řekl.

Až teď jsem si plně uvědomil, že tohle není skutečnost. S trhnutím jsem otevřel oči. Nyx se nade mnou skláněla, poslala proti mně další pramen temné aury. Připadal jsem si, jako by mě opakovaně zasahovaly neexistující vzpomínky. Tohle se mi opakovalo každý den stále dokola, jako bych byl uvězněn v nějaké časové bublině. Mohl jsem takhle žít nějaký rok, upíří regenerace mi byla zbytečná. Nic až na nesmrtelnost tady na mě nepůsobilo, i na krev jsem si tak nějak odvykl. Cítil jsem, jak mi ona tekutina stékala po obličeji, musel jsem vypadat strašně. Byl jsem ušpiněný, vlasy jsem měl rozcuchané a slepené.

A potom už nic. V přítomnosti prapůvodní bohyně jsem byl často mimo, teď tomu nebylo jinak