¡Ay! Esta imagen no sigue nuestras pautas de contenido. Para continuar la publicación, intente quitarla o subir otra.
Nakonec, bratři, radujte se, zdokonalujte se, povzbuzujte se navzájem, stejně smýšlejte, žijte v pokoji a Bůh lásky a pokoje bude s vámi. ( Korintským 13, 11 )
,,Institut se na týden uzavírá, pan Jeon je nemocný."
Poslední dva dny jsem strávil ve svém pokoji, odmítal jsem vycházet ven a především se na sebe podívat do zrcadla. Modlil jsem se k Bohu, prosil ho o odpuštění a snažil se k němu znovu dostat, naleznout cestu. Necítil jsem se dobře psychicky, ale ten stav mě již tolik netrápil, spíše jsem netušil, jak se z toho dostat.
Uvnitř jsem pocítil jakési zarmoucení, že je nemocný, přeci jenom vím, jak to může být nepříjemné, ale soucit jsem nedal najevo.
Kývl jsem na svého otce, dal opět stranou pocit zklamání, jelikož když jsem byl kdysi nemocný já, tak se institut neuzavřel, naopak jsem pak musel dohnat celý ten týden.
,,Léky jsem mu již nakoupil, ale očekávám, že mu poskytneš tu samou péči, jako kdysi on tobě." dodá.
Úplně se to ve mně sevřelo, doufal jsem, že pokud se institut uzavře, tak budu mít volno a budu moct být sám. Nechtěl jsem za ním chodit a být s ním v jedné místnosti.
,,Otče, to snad nebude nutné-"
,,Domluvil jsem, nemám čas se s tebou dohadovat." přeruší mě.
-
Nedokážu říci, jak dlouho jsem postával na jednom místě, nebyl jsem schopný vytáhnout náhradní klíče z kapsy, který mi poskytl otec, a vstoupit dovnitř. Měl jsem neskutečný tlak na hrudi, sevřený žaludek a chtěl jsem se otočit, vrátit se domů, ale nemohl jsem.
Zhluboka jsem vydechnul, vzal klíče, který jsem nakonec nepotřeboval, protože bylo odemčeno a vešel do jeho domů. Napadlo mě, že bych zazvonil, ale pokud by spal, tak jsem ho nechtěl probouzet.
Sundal jsem si boty, bundu a vzal poté papírovou tašku, kde byly léky a jídlo, pomalu jsem se rozešel po schodech nahoru a ocitl se před jeho ložnicí.
Dveře byly pootevřený, takže jsem opatrně vstoupil dovnitř a ihned ho spatřil, jak ležel na posteli, ale neunášel se spánkem.
Potichu jsem ho pozdravil, očnímu kontaktu jsem se vyhýbal, nedokázal jsem se na něho podívat a přistoupil blíže k němu, abych mohl položit tašku na jeho noční stolek.
,,Proč jsi tady?" optá se.
Jeho hlas zněl zcela jinak, tak vyčerpaně, až jsem se nechtěně na něho podíval, na jeho tvář. Jeho černý vlasy byly rozcuchaný, oči skleněný a kdyby nateklý, měl viditelný kruhy pod očima a jeho spodní ret byl v místě roztržený.
