Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Bůh nikdy neřekl, že cesta bude snadná, ale řekl, že příchod bude stát za to.
Přetočil jsem se na bok a sledoval svoje digitální hodiny, který ukazovaly po sedmé hodině ranní. Nedokázal jsem spát a ani potlačit pláč, můj krk byl vyschlý, oči jistě nateklý a já doopravdy přemýšlel, zda má vůbec smysl se zvednout z postele.
Avšak jsem musel, chtěl jsem navštívit paní Seo Ju-hyun a též přesunout venkovní nábytek pod terasu, jelikož hlásili déšť a zanedlouho bude i sníh.
Vykonal jsem ranní hygienu, obléknul jsem si šedý tepláky a černou mikinu na ven, následně opustil svůj pokoj a sešel dolů do kuchyně.
Ihned mě ovládla nehezká atmosféra, byl zde můj otec a též pan Jeon, který se ihned pousmál, jakmile mě spatřil.
,,Dobré ráno Taehyngu, snad se ti spalo krásně a zdál se ti nějaký hezký sen." vysloví.
Nasucho jsem polknul, vyhrnul si rukávy od své mikiny a sledoval jeho křivý úsměv, který následoval po jeho hlasu, který zněl jízlivě s výsměšným tónem.
Můj otec mi nevěnoval pozornost, ani jeden pohled, a neustále popíjel svoji kávu, kterou si jistě nedávno připravil, ale když jsem dlouho mlčel, tak promluvil.
,,Neumíš odpovídat?"
Jungkook odtrhnul ode mě pohled, zahleděl se na mého otce a nadzvedl své pravé obočí, patrně ho rozhodil jeho rázný hlas, neznal kontext, nevěděl, že jsme se pohádali a to jenom kvůli němu.
,,Dobré ráno, spalo se mi dobře, děkuji Vám za optání." odpovím.
Měl jsem nepopsatelnou touhu odejít, i přes to jsem však došel ke kávovaru a připravil si kávu, abych mohl nějakým způsobem fungovat.
,,Chtěl bych se ti omluvit, Taehyungu."
Okamžitě jsem se otočil, doufal jsem, že tahle slova uslyším od svého otce, nikoliv od Jungkooka. Tázavě jsem se na něho podíval, pociťoval jsem svým způsobem i nervozitu, bál jsem se, co vysloví, jelikož u něho jsem nikdy neměl jistotu.
,,Zaslechl jsem, že jsi se s otcem včera neshodnul. Omlouvám se, že jsem ti o Yoongim sdělil mylnou informaci." řekne.
Takže znal kontext, jak by také ne, evidentně se s mým otcem stali blízkými přáteli.
Přimhouřil jsem svoje oči, když jsem sledoval ty jeho, který odrážely neupřímnost. Nevěřil jsem mu ani slovo, i z toho důvodu jsem nic neřekl, jen mu hleděl do tváře.
,,Pane Jeone, Vy mému synovi omluvu nedlužíte, on by se měl omluvit Vám. Přeci jenom vedete institut zcela sám, máte jistě plnou hlavu práce a je pochopitelné, že na něco zapomínáte." vysloví můj otec.
