Kapitola 20: Konec cesty

11 2 0
                                    



NEBESKÁ BRÁNA • PÁD


Samozřejmě. Bylo jen jediné místo, kde ji může najít.

Tu první. Na začátku.

Sasuke klopýtal do prvního života. Byl ochoten čekat tam tak dlouho, dokud se Sakura neobjeví taky. A pak ji vezme do náruče a pošeptá jí do ucha: Konečné jsem tě nasel. A už tě nikdy nenechám odejít.

Vystoupil ze stínů a strnul v oslepujícím jasu.

Ne. Tohle nebyl jeho cíl.

Cítil vůni ambrosií, viděl opalizující oblohu. Kosmický proud tvrdého světla. Jeho duše sebou škubla při pohledu na ty vlny bílých obláčků, které narážely na černého Hlasatele... a v dálce se ozývala melodie o třech tónech, která se nedala přeslechnout, hrála tiše a nekonečně. Hudba Trůnu věčného Vládce, vyluzovaná pouhým zářícím světlem.

Ne. Ne. Ne!

Tady nemá co dělat. Chtěl přece najít Sakuru v jejím prvním pozemském vtělení. Tak jak mohl pro všechno na světě skončit právě tady?

Jeho křídla se instinktivně rozvinula. Působilo to jinak než na zemi: ne jako úlevné osvobození, ale pohyb tak běžný, jako je pro smrtelníka dýchání. Sasuke věděl, že září, ale ne tak, jak někdy zářil pod světlem měsíce ve smrtelném světě. Jeho záře tady nebyla ničím, co by musel skrývat, ani ničím, co by chtěl ukazovat. Prostě existovala.

Tak dávno už nebyl doma.

Přitahovalo ho to, tak jako všechny láká vůně domova: borovice a domácí koláčky, sladký letní déšť nebo závan otcových doutníků, jako to, co lidem připomíná kořeny. Byla to mocná síla. Proto se jí Sasuke už šest tisíc let vyhýbal.

Ted byl zpátky — a ne z vlastní vůle. Ten cherubín!

Ten maličký bledý andílek v jeho Hlasateli. Ten ho obelstil.

Sasukeho křídla znehybněla. Na tom andělovi nebylo něco v pořádku. Jeho znak Stupnice byl příliš čerstvý. Byl tak zarudlý, jako by mu ho do krku někdo vyrazil teprve nedávno...

Sasuke se chytil do pasti. A teď musí rychle pryč. Bez ohledu na všechno.

Povětří. Tady nahoře byli pořád v povětří. Vznášeli se a klouzali tím nejčistším vzduchem... Sasuke roztáhl křídla a cítil, jak se mlha nad ním rozptyluje. Vznášel se nad perlovými lesy, nad Sadem poznání, zakroužil nad Mýtinou života. Minul saténově bílé jezero i úpatí stříbřitě zářivých nebeských hor.

Strávil tady tolik šťastných chvil.

Ne.

Tohle musí zůstat pohřbené v zákoutích jeho mysli, teď není čas na nostalgii.

Zpomalil, když se dostal k Palouku Trůnu. Vypadal stejně, jak si ho pamatoval: zářivě bílá plocha naducaných mračen, vedoucí ke středobodu toho všeho. Sám Trůn byl omamně jasný, vydával ze sebe žár čirého dobra, který byl tak pronikavý, že se do něj nedokázali dívat dokonce ani andělé. Nikdo se nemohl dostat tak blízko, aby spatřil Stvořitele sedícího na Trůně a zahaleného jasem. Takže obvyklá zkratka, kdy se osobě i stolci říkalo souhrnným názvem Trůn, byla v tomto případě výstižná.

Sasukeho pohled sklouzl po stříbrných obloucích, které Trůn obklopovaly. Každý z nich byl označen symbolem jednoho archanděla. Tady přebývali, tady se modlili, navštěvovali, svolávali a vyřizovali poselství Trůnu.

Vytržení (série Andělé 3) ✓Where stories live. Discover now