JERUZALÉM, IZRAEL • 27. NISSANU 2760 (ASI I. DUBNA I000 PŘ. N. L.)
Sasuke nebyl ve své kůži.
Pořád ještě byl spojen s tělem, do něhož vstoupil u temných grónských fjordů. Když vyletěl z Hlasatele, snažil se zpomalit, ale nabral až moc velkou rychlost. Vyletěl ven, řítil se tmou a pak se začal kutálet po kamenité zemi, až jeho hlava narazila na něco tvrdého. Teprve pak znehybněl.
To spojení s jeho minulým já byla velká chyba. Nejjednodušší způsob, jak rozdělit dvě různá vtělení, bylo zabít tělo. Jakmile se duše vysvobodila z jeho klece, byla volná. Jenže Sasuke se zabít nemohl. Ledaže by měl...
Hvězdnou střelu.
Tam v Grónsku popadl jednu, která ležela vedle ohně. Ino ji s sebou nosila jako symbolickou ochranu, ale nikdy by ji nenapadlo, že Sasuke se přimkne ke svému starému já a ukradne ji.
Vážně si myslel, že stačí, aby si stříbrnou špičkou přejel po hrudi, a jeho duše se rozštěpí? Že tak pošle své staré já zpátky časem?
Byl to ale hlupák.
Ne. Nejspíš by mu ujela ruka, a místo aby vysvobodil svou duši, mohl by ji nešťastnou náhodou skutečně zabít. Jeho bezduché nesmrtelné tělo by pak muselo věčně kráčet ve svém lidském převleku světem, hledalo by svou duši a nakonec by se přimklo k té druhé nejbližší: k Sakuřině. Pronásledoval by ji až do její smrti, a možná i po ní.
Sasuke potřeboval pomocníka. Což bylo nemožné. Zasténal a přetočil se na záda. Zamžoural pak do jasného slunce nad svou hlavou.
„Vidíš?" pronesl hlas nad ním. „Já ti říkala, že jsme na správným místě."
„Nechápu, jak může bejt tohle...," další hlas, tentokrát chlapecký,
„...nějakej důkaz, že to děláme správně."
„Ale no tak, Itachi. Přece kvůli tomu, že tě Sasuke štve, nepropásneme šanci najít Sakuru. On o ní určitě ví."
Hlasy se přiblížily. Sasuke otevřel oči a proti slunci zamžoural na paži, která se k němu napřáhla.
„Nazdar. Nepotřebuješ pomoct se vstáváním?"
Izumi. Sakuřina kamarádka z Pobřežní akademie. A Itachi. Ten, co se s ním Sakura líbala.
„Co tady vy dva děláte?" vyštěkl Sasuke a ignoroval Izuminu nabízenou ruku. Promnul si čelo a otočil se za sebe. Už viděl, nač narazil — na šedivý kmen olivovníku.
„Co asi tak myslíš? Hledáme Sakuru." Izumi se zadívala na Sasukeho a nakrčila nos. „Co je to s tebou?"
„Nic." Sasuke se pokusil postavit, ale byl tak omámený že se zase složil k zemi. Přimknutí — a hlavně to, že zatáhl své minulé já do dalšího života — s ním pořádně zamávalo. Cítil své staré já uvnitř, jak sebou zmítá a buší pěstmi na své vězení, jak si odírá svou duši. Věděl, že nefilimové dokážou vycítit, že se mu stalo něco nevýslovného. „Vraťte se domů, vetřelci. Čí Hlasatel vás sem dovedl? Víte, do jakého maléru se můžete dostat?!"
V tu chvíli se mu před obličejem zalesklo něco stříbrného.
„Vem nás za Sakurou." Itachi mířil stříbrným šípem na Sasukeho krk. Oči mu zakrýval okraj baseballové čapky, ale ústa měl zkroucená v nervózní grimase.
Sasuke se zatvářil ohromeně. „Vy... vy máte hvězdnou střelu..."
„Itachi!" zašeptala rozčileně Izumi. „Co s tím krámem sakra děláš?"
ČTEŠ
Vytržení (série Andělé 3) ✓
FanfikceVe třetím dílu série Andělé se dál odvíjí příběh Sakury a Sasukeho. Sakura s jistotou cítí, že někde v jejích minulých životech se skrývá něco - nebo někdo -, co by jí mohlo pomoci v tom současném. A tak se vydá na nejdůležitější pouť tohoto života:...
