Vytržení (série Andělé 3) ✓

Kapitola 10: Propast

LHASA, TIBET • 30. DUBNA 1740

Sasuke dopadl nohama na zem a dal se do běhu.

Vichr mu lomcoval tělem. Slunce ho hřálo na kůži. Běžel a běžel, i když neměl ponětí, kam vlastně. Vyřítil se z Hlasatele bez nejmenší představy. Připadalo mu, že je tady správně, a přece jako by ho něco hlodalo v paměti. Něco bylo špatně.

Jeho křídla.

Nemá je. Ne, samozřejmě — byla pořád na svém místě, ale necítil nutnost je použít, nebyla v něm ta palčivá touha po letu. Místo důvěrně známé touhy kroužit nebem ho něco pudilo k zemi.

Na povrch jeho mysli se začala vynořovat vzpomínka. Blíží se k něčemu bolestnému, něčemu nebezpečnému. Zaostřil oči na prostor před sebou...

Neviděl ale nic než řídký vzduch.

Vtom upadl na záda. Nohy mu uklouzly po kameni, paže vyletěly do vzduchu a tělo se zastavilo jen kousek před hranou nebezpečného útesu.

Zadržel dech, překulil se opatrně k okraji a nakoukl dolů.

Propast pod ním vypadala strašidelně povědomě. Sasuke se opřel o dlaně a kolena a mžoural do temnoty pod sebou. Je ještě tam dole? Přivedl ho sem Hlasatel předtím, než se to stalo, nebo potom?

Proto se mu křídla nechtěla rozevřít. Pamatovala si agonii tehdejšího života a zůstala schovaná.

Tibet. Země, kde ji zabila jen jeho slova. V tomhle životě Sakuru vychovali k naprosté cudnosti, takže se ho nikdy nedotkla. Sasuke sice toužil ucítit její pokožku na své, ale respektoval její přání. V duchu tajně doufal, že její cudnost by mohla být klíčem k tomu, jak obelstít kletbu. Jaký byl hlupák! Dotek nebyl tou rozbuškou. Šlo o něco mnohem hlubšího.

A teď tu byl zpátky, na místě, kde ho její smrt uvrhla do takového zoufalství, že se s tou bolestí pokusil skoncovat.

Jako by to vůbec šlo.

Celou cestu dolů věděl, že se mu to nepodaří. Sebevražda je luxusem smrtelníků, který andělům zůstává odepřený.

Jeho tělo se při té vzpomínce roztřáslo. Nejen představou těch roztříštěných kostí, nebo jak měl pokožku samou černou modřinu. Ne... děsilo ho to, co přišlo potom. Ležel tam celé týdny, jeho tělo uvízlo v temné škvíře mezi dvěma balvany. Občas nabyl vědomí, ale jeho myslí tak zmítalo zoufalství, že nebyl schopen myslet ani na Sakuru. Nebyl schopen myslet na nic.

A o to právě šlo.

Ale jak už to u andělů bývá, jeho tělo se uzdravovalo mnohem rychleji a kompletněji, než to kdy dokázala jeho duše.

Kosti mu srůstaly. Rány se zacelovaly v úhledné jizvy, které brzy zmizí úplně. Jeho poraněné orgány se uzdravovaly. A až příliš brzy mu v hrudi zase bilo zdravé, silné srdce.

Našla ho tady Ino, asi po měsíci. Pomohla mu vylézt z prolákliny, upevnila mu na křídla dlahy a odnesla ho pryč. Donutila ho přísahat, že už to nikdy neudělá. Donutila ho přísahat, že nikdy nepřestane doufat.

A teď byl zase tady. Postavil se a ještě jednou nakoukl přes okraj.

„Ne, prosím! Panebože, nedělej to! Neskákej dolů, jen to ne!"

Ale nebyla to Ino. Tenhle hlas překypoval jízlivostí. Sasuke dobře věděl, komu patří, ještě než se otočil.

Sasori se opíral o hromadu vysokých černých balvanů. Na bezbarvou skálu pod sebou rozložil barevný modlitební kobereček s vetkanými nitkami v karmínové a okrové barvě. V ruce držel pečené stehno z jaka a ukousl si z něj pořádné sousto šlachovitého masa.