Kavárna plná hvězd [POZASTAVENO]

5

C: Ahoj Hailey, mrzí mě, že jsem to včera nestihl. Mám teď moc práce a musel jsem se vrátit zpátky do Kanady. Ale příští týden budu zpátky, pokusím se tě zastihnout na našem obvyklém místě. :)

Tahle zpráva mi přišla před týdnem a nyní už sedím v kavárně, u svého obvyklého stolu a s hrníčkem v ruce. Už čekám přes hodinu a Connor stále nikde. Doufám, že si ze mě nedělal legraci a není ještě stále v Kanadě.

Cestou do kavárny jsem si koupila další novou knížku, kterou teď listuju. Má smysl ji začínat číst? Co když Connor přijde ve chvíli, kdy to bude napínavé a já se nedokážu odtrhnout, nebo přestanu číst a ztratím z dané pasáže radost?

Nakonec se rozhodnu knížku začít. Přečtu si první kapitolu, myslím si. První kapitola je za mnou, a tak začnu číst druhou. Začínám číst třetí. Čtvrtou.

Pohlédnu na hodiny a zjistím, že je téměř šest hodin. Kavárna za chvíli zavírá a Connor nepřišel. Cítím, jak ve mně začíná vřít žluč. Proč mi nenapsal, že to nestihne? Psal, že se to pokusí stihnout, přeci by mi dal vědět, že to nestíhá.

Nespokojeně dopiju zbytky čaje a vrátím hrnek na pult. Vyjdu z kavárny a rozhlédnu se. Slunce už skoro zapadlo a začíná se ochlazovat, jenže jsem si zapomněla vzít kabát a teď mi je zima. Do bytu to mám ještě nějaký kus cesty a už teď vím, že určitě nastydnu.

„Můžu ti nabídnout kabát?"

Leknutím se otočím a spatřím zadýchaného Connora, jak si sundává černý kabát a podává mi ho.

„Kde jsi byl?" zeptám se ihned. „Čekala jsem na tebe celé odpoledne."

„Promiň," omluví se, „ale let měl zpoždění a dlouho jsem čekal na kufr."

„Odkud jsi přiletěl?" chci vědět a přitáhnu si límec kabátu ke krku.

„No," poškrábe se na zátylku, „ze San Jose."

Vykulím na něj oči. „Ty jsi letěl přes skoro celou zemi? Proč?"

Pokrčí rameny. „Mám tu ještě nějaký pochůzky," vysvětlí.

Povzdechnu si a zahledím se na něj. „Connore, můžeš mi už konečně říct, kdo vlastně jsi?"

Connor se nadechne, ale než stačí odpovědět, zahledí se někam za mé rameno. Ohlédnu se a spatřím, jak si nás pár lidí fotí.

„Pojď, půjdeme jinam," pošeptá směrem ke mně a položí mi ruku na rameno.

Jdeme pár minut směrem do centra města, kde zapadneme do menší restaurace. Posadíme se u stolu pro dva až vzadu v místnosti a číšnice nám přinese nápojové a jídelní lístky.

„Jak víš o téhle restauraci?" zeptám se a odložím menu na stůl.

Connor se tajemně usměje. „Byl jsem tu už párkrát. Vždycky když jsem v Chicagu, tak si sem zajdu. Je tu klid a mají tu výborný jídlo."

Pokývu hlavou. „Já to tu znám," přiznám a sleduju jeho překvapený výraz, „kousek odsud bydlím a občas si nechávám přivézt jídlo."

„Tak to jsem rád, že jsem se ti trefil do chuti," usměje se poněkud nervózně Connor.

Objednáme si a já jsem ráda, že pro jednou nikdo na Connora nezírá. Buď ho tu nikdo nezná, nebo už tu byl tolikrát, že to všem přijde úplně normální. Možná bych si spíš tipla to druhé.

„Tak teď už bys mi konečně mohl říct něco o sobě. Něco pravdivého," zdůrazním.

Connor se ošije, ale nakonec přikývne. „Máš pravdu, zasloužíš si znát pravdu. Ale počkej až po jídle. Líp se mi mluví s plným žaludkem."