Kavárna plná hvězd [POZASTAVENO]

1

Prsty přejíždím po obalu nové knihy, kterou jsem si koupila cestou do kavárny.

Mám za sebou dlouhý týden, kdy se na mě valily povinnosti ze všech stran, a tak jsem vděčná za to, že už je konečně sobota. Knihu jsem si koupila jako odměnu za svou trpělivost se všemi profesory a jejich nekonečnými úkoly. Jedná se o novinku od mé oblíbené spisovatelky, poklidná romantická knížka z prostředí kavárny, kterou tak miluju.

Začtu se a po chvíli upiju ze svého šálku s čajem. Na jazyku se mi rozlije lahodná a sladká chuť. Nic by mi tuhle chvilku nemohlo překazit.

„Můžu si přisednout?"

Zvednu pohled, ale ještě než tak učiním, přiložím prst na místo, kde jsem skončila se čtením. Přede mnou stojí mladý kluk, vypadá o něco mladší než já, kudrnaté vlasy mu trčí zpod čepice. Nechápu, proč se tak oblékl, když je duben a začíná už teplé počasí.

Na jeho otázku pomalu přikývnu a přitom se rozhlédnu po kavárně. Dnes je tu takový obvyklý počet zákazníků, všechny stoly jsou obsazené, to ovšem neznamená, že si nemohl přisednout k někomu jinému.

Lehce si ho prohlédnu, než se vrátím zpět ke své knize. Prohlíží si kavárnu, jako by snad nikdy v žádné nebyl, hraje si s prsty a velkou pozornost věnuje tabuli s nabídkou za barovým pultem.

„Jestli si něco chceš objednat, musíš k pokladně," rozhodnu se mu poradit.

Trochu s leknutím se na mě ohlédne a nasadí poněkud nervózní úsměv. „Děkuji," zamumlá, „můžu si tu odložit?"

Opět přikývnu a on si svlékne svůj černý kabát, pod kterým skrývá světle hnědý rolák. Odejde k pultu a já přemýšlím, jestli náhodou není cizinec. Jeho přízvuk mi nezní, že by měl být rodilý Američan. Rozhodnu se ale to nechat být, přeci jen se už po dnešní návštěvě kavárny nikdy neuvidíme.

Myslím si, že mám konečně klid na čtení, jenže to se dost pletu. Mladý kluk se vrátí se svým šálkem, který si položí na stůl a znovu se rozhlédne po kavárně. Napadne mě, jestli na někoho nečeká, jenže to by si nesedal ke stolu pro dva, u kterého už někdo seděl. Rozhodnu se to ignorovat a zaměřím se na další odstavec.

„Ty jsi místní?" zeptá se náhle.

Dám knížku do klína a trochu naštvaně se na něj podívám. Copak neví, že rušit lidi při čtení je neslušné?

„Ano," procedím mezi zuby, „proč to potřebuješ vědět?"

„Tak to asi znáš místní hokejový tým, že?" usoudí a na tváři se mu objeví lehký úsměv.

„Neznám," odvětím, „hokej mě nezajímá. Jediné, co vím, je to, že sem často chodí hráči na kafe a dělají tu bordel. Nic víc."

Klučina sklopí pohled. „Aha," zamumlá a začne si hrát s prsty, „takže ty nemáš ráda hokejisty?"

„Když mě nevyrušují, tak mi jsou jedno," opáčím, „a co se na to vůbec pořád vyptáváš? Seš snad nějakej hokejista nebo co?"

S tou větou se skloním opět ke své knížce, ale uvědomím si, že je mezi námi podivné ticho.

„Víš," řekne po chvíli, „ne, nejsem hokejista."

Nadzvednu obočí. „Tak co tě pořád zajímá hokej?" zajímá mě.

„No, já vlastně-" začne, ale náhle mu někdo poklepe na rameno.

Je to nějaká mladá holka s telefonem v ruce a poprosí ho, jestli by se s ní mohl vyfotit. Žádost přijme a na jejich fotku nasadí úsměv, ze kterého mi naskočí růž do tváří. Dívka poděkuje a s blaženým výrazem odejde. S pozvednutým obočím ho pozoruju.

„Jak se vůbec jmenuješ?" zeptám se a položím knihu na stůl.

Chlapec se trochu ošije a poškrábe se na krku. „Jsem Connor," odpoví po chvilce.

„Connor," zopakuju po něm a podložím si rukou hlavu, „a jak je to dál? Příjmení přece mít musíš."

K mému překvapení zavrtí hlavou. „Prostě jen Connor," špitne a upije ze svého hrníčku.

---

Zdravím všechny!

Můj předchozí příběh se blíží ke konci, a tak mám konečně trochu mozkové kapacity na vymýšlení nového příběhu. Nejsem si jistá, jak často budu publikovat, každopádně budu teď psát trochu kratší kapitoly než v předchozím příběhu, abych mohla vydávat častěji.

Děkuju za všechny hlasy a komentáře u předchozího a tohoto příběhu, moc si toho vážím!