24 klíčů ▬ ʲ⁻ʰᵒᵖᵉ

🗝️Odraz duše a maska, která praskla🗝️

Bylo to zvláštní. Vlastně to bylo to nejzvláštnější, co ve svém životě zažil. Po zkušenosti, kterou si předešlého večera prošel, byl odhodlaný již nikdy nezpochybnit zákon magického světa zakazující vyčarovat jídlo z ničeho. Nedokázal ten pocit ani jen popsat, tak neskutečně unikátní byl. Steak chutnal výtečně – nejspíš lepší nikdy nejedl. A pak, s úderem půlnoci... Bylo to, jako by veškerý obsah žaludku zmizel. Ta náhlá nevolnost připomínala horskou dráhu, když dosáhne vrcholu a poté prudce sjede dolů.

Nebylo mu špatně, ne tak, jak by očekával. Nebylo mu nic. Doposud nepoznaná prázdnota, tak moc fyzická a přeci příliš nereálná. Hoseok snídal čaj. Nebyl si jistý, jak se jeho žaludek postaví k jídlu po zážitku, který mu jeho přání přichystalo.

„Ty nemáš hlad?" zeptal se ho vedle sedící Jungkook.

Hoseok v jeho otázce jasně vnímal nevyřčenou pobídku k tomu, aby jedl. Čekal je vskutku náročný den a nevypadalo to, že během něj budou mít čas dát si pauzu na jídlo. Snídaně byla navíc tím nejdůležitějším pokrmem dne. U nich by nejspíš bylo pravdivější říci, že bylo také jediným jídlem dne.

„Mám," odpověděl Hoseok prostě, a přestože zaváhal, nakonec uchopil do dlaně jakési evropské pečivo, které vonělo cukrem.

🎄🎄🎄

„Neusmíváš se."

Hoseok se vyděsil. Prudce se otočil. Na školních záchodcích kousek od něj postával chlapec. Pokud mu bylo třináct, bylo to hodně. Jeden z mladších studentů – patřil i on k těm, kteří se v nejbližších měsících ukážou na konkurzech společností a zapečetí tak svůj osud? Povede se jim to? Nebo budou za roky dřiny odměněni prachsprostým ničím? Kolik společností si je mezi sebou prohodí, než se jim konečně povede debutovat? Nebo než pochopí, že právě promarnili roky života pro falešnou naději a neexistující budoucnost?

Nejspíš se na chlapce díval příliš dlouho, aniž by mu dal odpověď. A chlapec to nejspíš vzal jako neporozumění jeho sdělení.

„Když se nedívají," řekl. „Neusmíváš se. Proč?"

Protože nemám důvod, pomyslel si hořce Hoseok. Ty ses díval?, napadla ho v dalším okamžiku otázka. A zajímá tě odpověď?, ptal se v duchu dál. Jsem... vyčerpaný, vyslal k chlapci myšlenku, k smrti vyčerpaný. Nemůžu a nechci, je toho příliš, ztrácím sám sebe a mám strach – bojím se. A ty se budeš bát taky, pokud překročíš práh hudebního průmyslu.

„To nic," řekl nahlas – a usmál se.

Chlapec se usmál zpátky. „Mám tě rád, J-hope hyung. Nejvíc z BTS."

Hoseok se na něj díval a nevěděl, jak reagovat. Bylo to... vyznání? Od dítěte? Doopravdy? Nebo mu chlapec jen chtěl říct o své náklonnosti? Nebo... co? Zvládal čelit hordám fanoušků, tam před kamerami, tam, kde jejich masky byly to, co je tvořilo. Byly jako brnění, chránily je pevnou skořápkou. Čelit dítěti...? Absolutně ne. Hoseok si připadal jako vytržený z reality. Co měl... dělat? Setkat se s fanoušky bylo snadné. Reagovat na jejich vyznání, na jejich dotazy... odpovídat jim.

Opravdu byla maska, kterou měli, takovým zlem? S ní dokázali... co?

Postavit se před fanoušky a přežít?

Ne. Ta maska je nechránila.

„To je... to je milé," odpověděl zdráhavě, v krku knedlík.

Ta maska je zničila. Naučila je, že je schová. Že jim dá tvář, silnou a nezlomnou. Dokonalou. Bez ní... čím byli? Vyděšené trosky lidské bytosti?

„Podepíšeš se mi?"

Hluboký nádech. Ano. Tohle znal. Maska vytvarovala na jeho rtech zářivý úsměv.

„Samozřejmě. Ale nikomu to neříkej!"

🎄🎄🎄

Své přání znal dříve, než se večer vrátili do hotelu. Svět, kde nepotřebuje masku. Kde se nemusí bát, že když ji sundá, když ukáže své krvácející nitro, zašlapou jej do země. Odsoudí ho za slabost.

Dej mi den. Jeden jediný den, třebaže ve snu... jen jeden den.

„Neusmíváš se."

Hoseok prudce otevřel oči. Apartmán hotelu byl pryč. Nepříliš prostorná místnost školních záchodků odrážela zvuk od kachličkových zdí. Otočil se. Stál tam chlapec. Dávno nebyl třináctiletý.

„Když se nedívají," řekl. „Neusmíváš se. Proč?"

Vzpomínka? Nebo se vrátil v čase? Ne. Nemohl. Tento chlapec byl starší. Mnohem, mnohem starší. A Hoseok si všiml visačky na jeho tričku. Byla na ní cifra 12. Nemusel se ptát, aby věděl, co znamená. Dnes odpoledne tam bylo jeho jméno, dnes odpoledne měl na sobě školní uniformu. Ale teď... teď jeho identitu neurčovalo jméno. Teď byl jen číslem. A byl příliš daleko.

„Byl jsem příliš mladý na to, abych poznal, proč se neusmíváš. Teď už to... už to asi vím, hyung."

Zíral na něj. Na chlapce s dospělou tváří. Na dítě budoucnosti, stejně zlomené. Stejně rozbité. Sundalo před ním masku a Hoseok věděl, že teď ji může sundat taky.

„Můžeš mi to říct? Teď? Jaké to je, být idolem? Nevím... nevím, jestli to chci, hyung. Možná... možná kdybyste nám to mohli říct, tehdy. Možná bych teď věděl. Kým jsem. Budu to někdy vědět, hyung?"

Hoseok měl pocit, že se rozpadá. On. I to dítě před ním, které už dávno nebylo dítětem. Nebo nebude? Takhle si své přání nepředstavoval. Tohle nebylo... tohle nebylo to, co chtěl. Podvědomě hmátl po kapse. Prázdná. Žádné klíče.

Kluk se otočil. Vyšel ze dveří, neohlédl se.

Hoseok na něj vykřikl, rozběhl se za ním. „Počkej!"

„Řekneš nám to, hyung?" optal se chlapec, když zastavil u jedněch z mnoha dveří.

Když do nich Hoseok o chvíli později nahlédl, v očích ucítil pálení. Sedělo tam šestnáct chlapců. Každý s číslem na hrudi. Upírali na něj zraky, plné očekávání, nadějí, touhy vědět. Vešel dovnitř, zavřel za sebou.

„Řekni nám to, hyung. Jaké to bude. Jaké to je. Proč se neusmíváš?"

Hoseok se rozhlédl. A zbledl. Tam, mezi nimi, s číslem sedm na hrudi, seděl on sám. Objímal si kolena a upíral na něj zrak, němě na něj křičel, prosil ho. Řekni to nahlas, řekni to! Smíš. Taky jsi jen člověk!

Hoseok od něj odvrátil pohled, sklopil ho k zemi. „Protože to příliš bolí."

🎄🎄🎄

Úplně to zní jako vánoční povídka, ano. Veselá, magická, všude duha a jednorožci. Fakt, měla bych se sebou něco dělat. Nebo to psát přes den, kdy nemám tendence psát tak depresivně...