The Love We Wrote

.44.

Policie pro jistotu odvezla Matea do nemocnice, aby se ujistili, že nemá otřes mozku nebo něco podobného, když se praštil o opěradlo lavičky. Nejprve si ani neuvědomil, že mu i trochu tekla krev.

Vzali i Chrise, ten ovšem seděl vepředu. Mateo měl sklopený pohled, jen občas na něj nakoukl. Tekla mu krev z nosu a začaly se mu rýsovat modřiny. Z toho, jak ho stihl jeho otec párkrát kopnul, hádal, že minimálně na břiše je bude mít taky.

Měl permanentně skleněné oči. Držel slzy v sobě, ale bralo mu to veškerou energii. To on tohle Chrisovi udělal, on ho takhle zřídil.

Sotva dojeli do nemocnice, rozdělili se. Mateo s Chrisem nepromluvil ještě ani slovo, nebyla zkrátka šance. A tak jen sledoval, jak ho jeden z policistů odvádí na rentgen kvůli nosu, zatímco Matea druhý doprovázel na pohotovost.

Byla to rána, o tom žádná, jeho hlava byla ale naštěstí v pořádku. Doktor mu udělal několik vyšetření a sestřička mu ránu ošetřila, ve finále pak z ordinace vycházel, jako by se mu nic nestalo.

Vyšel ven. Vzhlédl. A celá jeho rodina byla tam.

Jeho táta, Ben, seděl na první židli, vedle něj máma. Pak, co ho překvapilo, Jude. Bavil se tlumeně s Aurou. A na poslední židli seděl už ošetřený Chris, který si ho také všiml jako první, protože jeho pohled už kdo ví jak dlouho neopouštěl nápis na dveřích Ambulance 2.

Vystřelil ze židle a než Mateo stihl zpracovat, kde se všichni objevili, Chris už ho držel ve svém objetí, kdy měl pocit, že se v něm může schovat, jak malý si připadal.

"Sakra, Mateo..." vydechl šeptem. Neznělo to naštvaně. Zněl... jako by se mu ulevilo.

Sledoval mu přes rameno, jak se všichni dali do pozoru. Chris ho pustil a pořádně si ho prohlédl. "Jsi v pořádku?" zeptal se.

"V rámci možností," odpověděl. Fyzicky? Byl. Psychicky, to už byla jiná pohádka. "Ty?" špitl.

Chris přikývl. "Budu v pohodě." Mateo mu ale nevěřil, bylo mu jasné, že to říká jen proto, aby se nestrachoval.

Měl tam celou rodinu, přece jen nedokázal pustit pohled z Chrise. Párkrát otevřel na prázdno pusu,  chtěl mu poděkovat, vysvětlit se, zeptat se, jak se tam objevil, nakonec nezvládl nic než slzy a tiché, "Promiň mi to."

Chris i za těmito třemi slovy uslyšel vše, co nahlas neřekl. Uslyšel i tu vinu. A tak si ho znovu přitáhl do objetí, zatímco se Mateo konečně na plno rozbrečel. Tak dlouho držel ty slzy v sobě. Tak dlouho držel tu bolest toho všeho, co mu otec řekl. Křečovitě ho objal zpátky, zatímco mu vzlykal do mikiny. Ucítil na zátylku Chrisovu dlaň, jak ho začal hladit ve vlasech ve snaze ho uklidnit.

"Bude to dobrý," zašeptal. "Vyřešíme to."

Mateo v tu chvíli jen přikývl, i když si byl téměř jistý, že už nedokáže být Chrisovi na obtíž. Na to ale v tu chvíli prostor nebyl.

Chris ho od sebe lehce odtáhl a on pochopil hned proč. Už stál vedle nich Ben. Mateo tak přešel z jednoho objetí do druhého. "Promiň," omluvil se znovu. "Promiň, promiň," opakoval. Co když si teď myslel, že ho Mateo jako tátu nechce? "Já jen-"

"Já vím, Mateo," přerušil ho táta. "Aura mi popsala, jak ses poslední dobou cítil. Měl jsi nám to říct."

Nechtěl, aby za něj mluvila Aura, chtěl mu to vysvětlit i čistě z jeho hlavy, na to ale byl čas. Jeho táta nikam neuteče. A až se všechno uklidní, může jim v klidu popsat, proč měl takovou potřebu to udělat. Třeba ho pochopí.