The Love We Wrote

.33.

Když jel o víkendu domů, hned jak přijel, zeptal se rodičů: "Pamatujete si Christiana? Jak tady přespal pár týdnů zpátky?"

"Samozřejmě," odpověděl jeho táta. "Proč?"

"My..." Polkl. "Zkoušíme to spolu. Jakože vztah. A tak mě napadlo, že by příští týden mohl přijet se mnou zase, jestli vám to nevadí?"

V televizi běžel fotbal. Jeho táta miloval fotbal a nenechal se jen tak rušit. Proto ho nemálo překvapilo, když zeslabil televizi a překvapeně se na něj podíval. "Samozřejmě, Mateo. Samozřejmě, že může přijet."

Jeho máma se usmála. "Co mám uvařit?"

Miloval je za to, že z toho nedělali velké haló, že mu neříkali věci, jakože se konečně taky dočkal. I když s nimi vyrůstal jen něco málo přes půlku jeho života, znali ho nejlíp. Věděli nejlíp, že měl problém se otevírat lidem a že tím pádem ještě nikdy nepřivedl domů někoho, koho by jim mohl představit jako přítele. To, že to přijali tak v klidu, pro něj znamenalo hodně.

"Asi cokoliv," pokrčil rameny Mateo. "Jen aby to ale nemělo oříšky. Chris je na ně alergický a já si nepamatuju jaký druh, tak raději se vyhni všem, prosím."

Jeho táta se pobaveně zasmál. Přestal vnímat fotbal. Dal se s Mateem do konverzace o Chrisovi, o škole, o všem. Máma je spíš jen poslouchala, jak to dělala často. 

Jakmile se zavřel u sebe v pokoji, vytočil hned Chrise. Bylo to poprvé, co mu volal, protože nesnášel telefonování, vždy mu jen psal. Teď ho chtěl ale slyšet. Chris to zvedl vcelku rychle. "Už si bal věci, příští víkend strávíš u nás."

Slyšel, jak si povzdechl. "Panebože, já se lekl. Ty a volat mi? Už jsem myslel, že se ti něco stalo."

Mateo se zasmál. To bylo validní. "Promiň."

"Počítám s tím. A na oplátku si ty zaškrtni v kalendáři pondělí potom. Máma mě přijede navštívit a chtěl bych, aby tě poznala, jestli budeš souhlasit."

Nejprve pocítil překvapení, pak nervozitu. Bylo pro něj těžší seznamovat se s novými lidmi a ještě s jeho mámou? Jako jeho přítel? Už teď mu bylo jasné, že noc předtím nebude spát. 

Ale nikdy by neodmítl. Jestli Chris chtěl, aby se seznámil s jeho mámou, zvládne to. Jeho rodiče byli rozvedení, jeho máma žila čtyři hodiny autem od nich, jeho táta dokonce pět. Letadlem. Bydlel totiž na druhé straně Ameriky. Nestávalo se tak často, aby ho navštěvovali nebo aby on navštěvoval je. 

"Tak jo," přikývl. "Píšu si."

"Ne, že budeš vyšilovat."

"Já? Vůbec."

"Už vyšiluješ, že?"

"Možná trochu."

Chris se zasmál. Bylo to jak pohlazení po duši. "Už mi chybíš, Mateo."

"Ty mně taky," přiznal. Bylo zvláštní to vyslovit nahlas, ale opravdu to tak cítil, i když mu lidé většinou nechyběli. Stačilo mu být se všemi v kontaktu přes telefon, přes to momentálně v případě Chrise cítil téměř fyzickou prázdnotu.

Všechny ty knihy o lásce, co četl, zas tak nelhaly. Opravdu přinášela pocity, o kterých neměl tušení. Nikdy se snad nezměnil tolik, jako v posledních dvou týdnech. Ovšem v tom dobrém slova smyslu, neměnil se jako člověk, jen o sobě zjišťoval nové věci, zjišťoval, jaké to je mít někoho rád tímto způsobem.

"Můžeš se za mnou stavit zítra do práce," navrhl Chris. "Vzal jsem směnu za kolegyni."

Mateův úsměv se rozšířil. "Neříkej dvakrát."