The Love We Wrote

.43.

Mateo přešel na novou taktiku. Když opustil byt, neustále si opakoval, že je to jen sen, že to, že jde potkat otce, je jen sen. Cítil se o krapet líp.

Přesto byl jen klubíčko nervů a nervozity. Začal zpochybňovat každé dvé rozhodnutí, především to, že o tom nikomu neřekl. Co když se mu opravdu něco stane?

Opustil byt o hodinu dřív, než by mu stačilo, protože si potřeboval provětrat hlavu. Snažil se vzpamatovat. A až pak se vydal do parku. 

Dlouho přemýšlel, kde by se mohl s otcem potkat. Nejdůležitější kritérium pro něj bylo, aby tam bylo hodně lidí, někde na veřejnosti. Pro případ, že by se opravdu něco stalo, někdo mu mohl pomoct. 

Sám sobě se v duchu zasmál. Věděl, že je tady ta možnost nebezpečí a přesto do toho šel bez toho, aby to řekl někomu z blízkých. 

Když vstupoval do parku, pro který se nakonec rozhodl, vážně se málem otočil a utekl. Cítil paniku. Ale zároveň věděl, že jestli to neudělá, nenajde nikdy klid. Jen doufal, že se dožije odpoledního srazu s Chrisem. 

Do jejich srazu zbývaly tři minuty. Mateo mu napsal tu lavičku, na které mu nechal dopis. A když měl na ni konečně výhled, uviděl tam otce už sedět. 

Čekal na něj, uvědomil si. Opravdu tam seděl a čekal na něj, na nikoho jiného. Jedl nějaký sendvič, drobky mu padaly do šedivých vousů. Když zvedl pohled, i když se nepodíval na něj, Mateo uviděl ty stejné modré oči, které po něm měl. 

Nepřemýšlel už. Dal se do chůze. A zastavil se až před tím člověkem, co ho třináct let zpátky málem zabil. 

Jeho otec vzhlédl. A jako první se uchechtl. "Já sakra věděl, že jsi to ty. Že se známe."

Narážel na to, jak na Matea promluvil. Spojil si ruce za zády, aby šlo méně poznat, jak se třese. Posadil se na lavičku vedle něj, ale zároveň i co nejdál. Zalitoval, že nakonec nenapsal o sraz v nějakém podniku, kde by je alespoň odděloval stůl. Možná by se cítil bezpečněji. 

Měl v hlavě tolik scénářů, co mu řekne, jak začne, v tu chvíli ale ztratil veškerá slova. Jeho otec se opřel a kývnul na něj. "Tak co je? Co potřebuješ?"

Nechtěl si to přiznat, ale byl zklamaný, hned takhle od začátku. Tajně totiž doufal, že mu třeba chyběl, že nastane emotivní znovu potkání se. Vypadalo to spíše ale tak, že mu byl Mateo úplně šumák.

Párkrát naprázdno otevřel pusu. Jak se tvořila slova? Jeho otec protočil očima. "Neříkej mi, že jsi němej nebo tak. To nemůžeš mít moji krev přece."

"N-ne," vykoktal horko těžko. Až v tu chvíli mu to došlo plnou silou. Jak moc špatný nápad tohle byl, jak měli všichni pravdu.

"Tak co chceš?" zeptal se znovu. 

Mateo byl v šoku. Ve velkém. Mohl to čekat, přesto naivně doufal. Nakonec vydechl. "Chyběl jsem ti vůbec?"

Jeho otec se na něj podíval a zamračil se. Mateo musel uhnout pohledem. "Ty? A měl bys? Důvod, proč jsem skončil na třináct let za mřížemi a teď se můžu živit maximálně sbíráním posraných odpadků, zatímco sis šel a našel sis novou rodinku?"

Byla to jako rána do srdce. Chtělo se mu brečet, měl ale pocit, že tento člověk by pro jeho slzy neměl nejmenší pochopení. "Že jsem si šel a našel si novou rodinu?" zopakoval tiše. "Málem jsi mě zastřelil. Bylo mi devět. Nic, co se tehdy stalo, nebylo moje rozhodnutí."

"To, že jsi barvitě povyprávěl všechny ty lži o tom, jak jsem strašnej člověk, tvoje rozhodnutí bylo, hochu," mlaskl a vytáhl si cigaretu. Zapálil si ji. "Vím, co jsem udělal, i když to byla pitomá nehoda, to ti povídám. Ale ty ses pak ke mně otočil zády."