The Love We Wrote

.43.

Zavrtěl hlavou. "I kdyby máma byla nehoda, na mě jsi zamířil."

"Ta stará pistol se uvolnila, nebyla to moje chyba. Nevystřelil jsem po tobě, prosím tebe."

"Mířil jsi na mě," řekl třesoucím se hlasem. "Moc dobře si to pamatuju."

"Neříkal jsi, že ti bylo devět? Prd si pamatuješ," mávnul rukou a potáhl si z cigarety. "Co teda chceš? Jsi v průseru? Peníze? To u mě nehledej, vážně ne."

Šlo vidět, jak se celým tělem třásl? "Chci abys uznal, co jsi udělal. Aby ses omluvil. Chtěl bych vidět alespoň trochu lítosti ohledně toho, co se tenkrát stalo."

Jeho otec se předklonil a uchechtl se. Oklepal si cigaretu. Pak ní ukázal na Matea. "Byla to nehoda, kvůli které jsem byl v prdeli třináct let. Proč bych měl cítit lítost." Neptal se. Konstatoval to. 

Mateo ucítil slzy. "Protože jsi mi zničil život," špitl. Nejspíš si to neuvědomoval. Nejspíše viděl jen to, jak měl novou rodinu, což mu nejspíše někdo oznámil. Neviděl ty nejisté dva roky, než došlo k adopci, neviděl ty probdělé noci, kdy se bál usnout, protože po něm střílel stále dokola ve snech, neviděl ty panické záchvaty před rodinou, před psycholožkou, na veřejnosti, všechnu tu bolest, kdy ze dne na den přišel o všechno. Ano, měl štěstí a teď už i dobré zázemí, úžasné lidi kolem sebe, ale jeho hlava si bude pamatovat navždy, jak mu bylo ublíženo. Navždy ho to ovlivnilo v jeho každodenním životě. 

A on to nazve nehodou, které nelituje. I kdyby to nehoda byla, stále při tom zemřela jeho žena. a on toho nelitoval. 

Proč jen neposlouchal všechny, co mu říkali, že s ním nemá mluvit?

Pohled jeho octe po tom, co řekl, potemněl. Naznačil Mateovi ať mu podá ruku a on sám nevěděl ani proč, ale natáhl ji.

Jeho otec mu o dlaň típnul cigaretu.

Mateo sebou trhl a nevěřícně se na něj podíval. "Já tobě?" zeptal se ledabyle a odhodil cigaretu na zem. "Ty jsi kurva myslíš, že já tobě? Kdo tady seděl z nás dvou, hm?"

V tu chvíli se začal bát. Opravdu upřímně, neskutečně bát.

"Tohle byl špatný nápad," zamumlal a postavil se, jeho otec ho ale zastavil. Chytil ho za mikinu a stáhl zpátky.

"Sedni si," zabručel.

"Bojím se," vyhrkl Mateo. 

"Měl bys. Protože se sakra mýlíš. Co sis myslel, že ti řeknu, až se se mnou potkáš? Omluvím se ti za to, že jsi dostal nový dokonalý život u nějakých zbohatlíků? Prosím tě. Sám jsi rád, že se to stalo."

"Zabil jsi mámu," odpověděl tiše. "Jak bych mohl být rád, že jsi zabil?"

Ostře se na něj podíval. "Byla to nehoda."

Mateo zavrtěl hlavou. "Mě přesvědčovat nemusíš. Nehoda to nebyla a oba to víme."

Otec ho popadl za mikinu u krku. Mateo se lekl. "A přesně kvůli tomuhle jsem tehdy měl zabít i tebe," sykl. 

"Pusť mě," vyhrkl ze sebe. Neměl to dělat. Ne, ne, ne. Tohle ho hodí na úplný začátek snad veškerého pokroku, který od svých devíti udělal. Do očí se mu nahrnuly slzy. "Prosím, pusť mě."

"Strašpytle," odfrkl si a strčil do něj takovou silou, že se Mateo ani neudržel v sedě a praštil se hlavou o opěradlo na ruce lavičky. Projela ním ostrá bolest, která také způsobila to, že si nejprve nevšiml toho, jak někdo vrazil jeho otci pěstí do obličeje.

Až když se zorientoval, pořádně zaostřil zrak. A přímo v tu chvíli uviděl Chrise, jak pod úderem jeho otce letí na zem. Co tady sakra dělal?

Dopadl s heknutím na zem. Jeho otec ale ani chvíli neváhal a začal do něj bušit všemi možnými způsoby, jak jen dokázal. Mateo se rychle postavil, ale nejprve se mu zamotala hlava, a tak se musel znovu posadit. Vteřiny utíkaly a on se necítil nijak, že by mohl Chrisovi pomoct. 

Slyšel jeho bolestivé nářeky, ale jeho zrak zkrátka nespolupracoval. Až po chvíli se rozjasnil a on naštěstí uviděl Chrise nad jeho otcem, jak ho drží v pozici, aby nemohl bojovit. Černý pásek v taekwondu, huh?

Najednou si všimnul i Aury, která zrovna dotelefonovala a přispěchala k Mateovi, který se držel za hlavu. "Zavolala jsem policii," oznámila tak obecně a pak se podívala na něj. "Vnímáš?" zeptala se. "Mateo, víš kdo jsem?"

"Jo," vydechl. Bolelo to. Praštil se více, než si uvědomoval. Zpátky se podíval na Chrise. Tak tak se držel na jeho otci, obličej špinavý od krve.

Přiběhlo k nim několik dalších lidí. Někdo pomohl Chrisovi na nohy, zatímco nějací dva muži stále udržovali jeho otce na zemi. Lítalo z něj jedno sprosté slovo za druhým. 

Nespouštěl oči z Chrise. Pomohli mu se posadit na vedlejší lavičku, nějaká paní se ho ptala, jestli je v pořádku, zatímco si prohlížela jeho zraněný obličej.

Dělo se toho tolik najednou. A všechno to byla jeho chyba. 

To, že Chris byl teď zraněný, byla jeho chyba. 

"J-jak..." začal mluvit na Auru, ale zkrátka nedokázal složit větu.

"Vysvětlím ti to později," řekla mu. Dívala se tam, kam Mateo. Na Chrise. "Jedno si ale neodpustím. Já ti to sakra říkala."

Nikdy v životě nepocítil větší vinu.

⸙

:)