BEGGING | (TodoDeku) CZ

6.

Ráno jsem se opět příjemně probudil. Sešel jsem schody pouze ve spodním prádle a velkém tričku, které jsem dostal na spaní. Když jsem se porozhledl, nikoho jsem zde neviděl. Rozhodl jsem se proto pokračovat dále do domu.

Měl by tu někde být, je neděle a on neříkal že by měl někam namířeno...

Uprostřed kuchyně jsem se zastavil, prohrabl si vlasy a s povzdechnutim ho dále hledal. Když v tom můj zrak zastavil na snídani nachystané na stole. Hned vedle ní byl popsány lísteček. Popošel jsem blíže a papírek si začal číst.

Ahoj, aby jsi mě nehledal, jako doktor pracuju přeci i přes víkend ;)
Jsem proto v práci, nachystal jsem ti snídani když nejsem doma. Vážně jsem chtěl zůstat doma, no a taky jsem měl jenže je tu na pohotovosti nějaký chaos, domů přijdu nejspíš až později odpoledne, udělej prosím nějaký oběd, spoléhám na tebe :)
-Todoroki

,,Ahhh~ nee... To si dělá srandu, vždyť já neumím uvařit ani párky v hrnci." frustrovaně jsem si zajel prsty do vlasů a propaloval lísteček na stole. Rychle jsem do sebe hodil snídani a po zjištění času začal ještě více panikařit.

,,Vždyť už jsou dvě odpoledne." rozkřikl jsem zoufale a pátral v paměti jestli si vzpomenu na nějaký jednoduchý pokrm, který bych dokázal splácat. Když v tom jsem si vzpomněl na recept který mě naučila mamka. Tedy v době kdy mě měla ještě ráda.

,,No snad mi na to budou stačit mé kuchařské schopnosti..." povzdechl jsem si a pustil se do přípravy soba nudlí. Udělal jsem nudle a mezitím začal připravovat nějakou zeleninu, poté jsem to všechno splácal do sebe a nechal opekat na pánvi. Nějak jsem je ještě dochutil a měl jsem hotovo. Recept mi nezabral ani hodinu a já začal rychle uklízet.

,,Jsem doma." ozvalo se kousek ode mě a já se ihned otočil.

,,Dobré odpoledne." odstoupil jsem od linky a prošel kolem něho.

,,Promiň, jdu se převléct, nějak jsem to nestihl. Vztal jsem pozdě." pokýval a já se rozeběhl po schodech nahoru abych se převlékl. Hodil jsem na sebe tričko a tepláky a šel zase zpátky dolů.

Když jsem tam přišel Todoroki už seděl u stolu a jedl svou porci. Nachystal porci nejen pro sebe ale i pro mě. Přisedl jsem si tedy k němu.

,,Děkuju. Dobrou chuť. Teda... snad je to dobré. Nic jiného snad ani vařit neumím." přiznal jsem.

,,Náhodou je to dobré. Příště by jsi mohl zkusit udělat sobu i s omáčkou, bylo by to pak ještě úžasnější. Náhodou to máš ale i tak dobré." pochválil mé kuchařské umění a pousmál se. Já se lehce začervenal a také se na něho pousmál.

,,Moc děkuju." pronesl jsem slušně s pohledem od stolu.

,,No... jak to šlo v práci?" zeptal jsem se ze slušnosti.

,,Nic moc. Na pohotovosti byl chaos. Nějaká větší havárie, takže potřebovali výpomoc. Jinak bych do práce nešel, měl jsem mít volno."

,,Ano, o tom vím. Psal jsi mi to..." pronesl jsem mezi sousty a dále se cpal obědem.

,,Hm..." radši nic neříkal a opět se začal věnovat svému jídlu. Když jsme oba dojedli, vše jsem uklidil a naložil myčku. Teď stojím v kuchyni s kávou a nevím co mám dělat. Často se tady nudím, když nemám telefon a ani spolubydlící, s kterou bych něco plánoval. Když si to tak uvědomím, tak jsem se s Urarakou vlastně nikdy nenudil, pořád si semnou povídala a nebo něco podnikala. Nevím jak se můžu s Todorokim bavit. Jestli na něho vůbec můžu mluvit nebo jak blízko se k němu přiblížit. A vůbec, nevím ani co můžu a nemůžu dělat v jeho domě...

Nechci s ním mít problém, když se mě tak ochotně ujal. Vždyť já ani nevím jak se s ním bavit!

Opatrně jsem přes roh nakoukl do obýváku a tam jsem uviděl sedět Todorokiho na gauči. Koukal na televizi. Taky vypadal, že ho to moc nebaví.

,,Co tak koukáš?" jak mě může vidět, když je zády ke mě?!

,,Ahm... no..." nevěděl jsem co říct. Otočil se na mě.

,,Nebo chceš snad povolení, aby sis sem mohl jít sednout, když jsem tu já?" uchechtl se a já zrudnul studem.

,,Cože?! To určitě ne." řekl jsem a s nafouklími tvářemi si založil ruce.

,,Tak proč tam jen tak stojíš?" zeptal se se smíchem.

,,Amm... no... vlastně nevím..." řekl jsem poníženě.

,,Tak pojď prosimtě." pousmál se a poklepal vedle sebe. Vzal jsem si tedy kávu a přicupital za ním. Opatrně jsem si sedl kousek od něj a usrkl své kávy.

,,No... co tak děláš celé dny?" zeptal jsem se po chvilce, když mě televize začala fakt extrémně nudit.

,,Buď pracuju... nebo dodělávám práci doma. Občas koukám na televizi." pronesl monotóně. No jasně...

,,Nechodíš ven s kamarády?" zeptal jsem se znovu.

,,Zrovna moc kamarádů nemám. Většina z nich jsou mí kolegové a s nimi se vídám v práci." odpověděl jakoby nic.

,,A přítelkyni nemáš?" zkusil jsem znovu.

,,Nemám čas. Nejsem úplně komunikativní, no a momentálně nikoho úplně nevyhledávám. Kdykoliv jsem měl někoho, tak nedokázal snášet mé poněkud neobvyklé ahm... choutky? Byl jsem rád, že mě nenahlásili za domácí násilí, i když věděli do čeho jdou." zamračil jsem se.

,,Aha?" byl jsem ticho. Nepřehnal jsem to? Nejsem moc vlezlý? Jak mu mám říct, že od něj něco chci? Nemůžu za ním prostě jít a říct "Nazdárek prosimtě pojď mě zmlátit. Vím že tě ruším ale už to nemůžu vydržet." no to by bylo prostě blbý.

,,Ammm... Posliž... můžu se tě na něco zeptat?" promluvil jsem k němu opatrně.

,,Ahm ptej se." svolil tázavě.

,,Máš ty svoje... "choutky" pořád? Nebo to na tebe přichází nějak jen když se ti chce?" nevěděl jsem jak položit otázku, a vlastně jsem ani nevěděl jakou chci slyšet odpověď. Prostě to ze mě tak nějak naráz vylezlo.

,,Hmmm... ani jedno z toho, ale zároveň obojí." uchechtl se.

Woooow konečně jsem zase zde^3^
Snad se kapča líbila
U další zase za týden
Bye^3^