V Zajetí

kapitola dvacátá sedmá

Ray nevěřícně hleděl na svého otce. Nevěděl, co má říct. Tohle by do svého otce nikdy neřekl... Nikdy.

,, ... Proč...?" špitl Ray se slzami v očích. Riak si povzdechl.

,,Já- omlouvám se. Bylo mi 17, nechtěl jsem dítě. N-nechtěl jsem ji to ale ani řict do očí, ne když... ne když ti už byli dva roky. Dalších pět let jsem se pak o tebe staral a nakonec jsem odešel. Přišel jsem k policii - ten případ kdy tě znásilnili si pamatuju moc dobře. Myslel jsem, že jsi i zemřel... Navic mi přislo blbý jen tak přijít domů a řict, že jsem se vrátil. Promiň Rayi... moc se omlouvám..." Riak začal mlet pátý přes devátý. Mluvil tak rychle, že Ray měl až problém mu rozumět.

,,Na tu omluvu jsi měl myslet, než jsi mi zabil mámu!" Křikl Ray. Neuvědomil si, že stojí poblíž cel a že ostatní spí. Spousta věznů se probralo kvůli křiku Raye. Všichni na ně koukali. Kory se začal tlemit jako psychopat... i když, on je psychopat.

,,Radši... Radši pojď, nebo ještě proberem ostatní. Do cely se vrátíš hnedka ráno. Nyní pojď semnou." Šeptl Riak a popadl Rayovu ruku. Ray se zvedl ze země a nechal se táhnout pryč. šel s Riakem po schodech do dalšího patra.

Riakova kancelář... Pomyslel si Ray když si všiml, kam ho odtáhl. Sedl si na židli a Riak naproti němu.

,,Takže... vysvětli mi, proč pracuješ u policie, když jsi vlastně též částečně vrah?" Zeptal se Ray a pohlédl do kalendáře, který byl na zdi za Riakem.

zakroužkované datum. 7.12.4677

,,No..." Začal Riak, což odvrátilo Rayovu pozornost od kalendáře. ,,Nikdo na to nepřišel. Spousta lidi si i po těch patnácti letech myslí, že je Melody stále živá, ačkoliv není. Pohřbil jsem ji na zahradě. Na místě, kde je pohřbena nyní stojí vrata do toho opušteného obchodu. Pokud víš co myslim." Ray se zarazil. Vrata tam žádná nejsou.

,,Portal?" Zeptal se Ray. Zničený portál byla jediná věc, která byla hned vedle opušteného obchodu. Riak přikývl. Ray nechápal, co se děje. Nechápal nic.

,,Víš, že jméno Ray bereme s Melody jako spojení našich jmen? Riak a Melody. Ray." Řekl zničeho nic Riak a Ray se zasmál.

,,To by ses musel jmenovat Raik." řekl se smíchem. ,,Kdyby to bylo spojení vašich jmen, byl bych Riy." Smál se dál.

Riak se nesmál. Hleděl na svého syna dost naštvaným pohledem. Ray se po chvíli přestal smát a pohlédl svému otci do očí.

,,Ty jsi se jmenoval Raik... že?" Uvědomil si Ray. Riak přikývl.

,,Změnil jsem si jméno po smrti Melody. A též už nejsem Torres ale Jefferson." Vysvětlil Riak. ,,Jméno Ray jsme vybrali právě protože já byl Raik a Melody byla Melody. Dve písmena. Ra. a Y ze jména Melody. Byl to melody nápad a mně se to i celkem líbilo." Riak se začal usmívat. Byly to pěkné vzpomínky. 

Ještě chvíli si takhle s Rayem povídali. Jako otec se synem. Syn s otcem.

,,Měl bych tě vrátit do cely. Za chvíli začíná ostatním směna." Usmál se Riak a zvedl se ze židle. Ray se zvedl též a nastavil k Riakovi ruku. Riak pochopil a chytil svého syna za ruku, jako když byl malý. Usmál se. Občas by rád vrátil ty časy.

ayo. blížíme se ke konci :eyes:

540 slov