V Zajetí

Kapitola dvanáctá

Probral jsem se z hnusné noční můry. Nebylo to poprvé, co se mi tohle zdálo. Byla to jen noční můra, ale i přesto to všechno bylo... tak reálné.

Snad každou noc, co jsem trávil s Void se mi zdálo, že jsme se pohádali. Že jsme se usmířili. Že jsem mu vyznal lásku. Že mě chtěl políbit a pak... jsem se ocitl ve tmě. Bez Void. Když jsem se pak probudil, nemohl jsem skoro dýchat. Byl jsem vyděšený a nevěděl jsem, co se děje.

A myslím, že Void už si začal všímat, že je něco špatně. Když jsem byl kolem něj, byl jsem vždy nervózní. Pořád jsem myslel na ty mé sny. Čekal jsem, než se Void naštve a vykopne mě z jeho pokoje. Z mého baráku. Jenže to se nestalo. Zatím.

Jednoho dne už mé noční můry zašly tak daleko. Když jsem ráno uviděl v kuchyni Void, padl jsem na kolena a začal brečet. Void za mnou okamžitě přiběhl a objal mě. Rozbrečel jsem se ještě víc.

,,Rayi..." špitl Void. ,,Co se to s tebou v poslední době děje?" Zeptal se.

Neodpovídal jsem. Nebyl jsem schopen nic říct.

,,Vyhýbáš se mi a skoro se mnou nemluvíš... Proč?" Void mě stále utiskoval v jeho pevném objetí.

,,P-promiň..." bylo jediné, co jsem byl schopen říci.

,,Nemusíš se omlouvat... jen by mě zajímalo, proč se mi vyhýbáš kdykoli můžeš..." odpověděl potichu Void.

Malinko jsem se usmál, ale stále mi z očí tekly slzy.

,,Neboj, Rayi, vše je v pořádku. Nikdo ti neublíží... neboj se. Vše je v pořádku..." kdo ví, zda se těmi slovy snažil uklidnit mě, nebo přesvědčit sebe, že tomu opravdu tak je.

Po chvíli, co mě Void stále utiskoval v objetí jsem se uklidnil. Nebrečel jsem a ani jsem nechtěl od Void utéct. Ačkoli jsem se ho po mých nočních můrách trochu bál.

,,Je to v pořádku, Rayi..." špitl Void a pohlédl mi do očí. Sám nevím, co v nich vyčetl. Podle jeho výrazu ale jen strach.

,,Co se to s tebou děje...?" Zeptal se znovu, věděl, že nyní už jsem schopen mu odpovědět.

,,Já- stále se mi zdají noční můry o tobě... že jsme se pohádali... že jsme se usmířili a... a..." nebyl jsem schopný mluvit dál. Ne, ne. Dál jsem mu to nemohl říct. Co kdyby to dopadlo jako v té noční můře? Nemůžu dopustit, abych o něj znovu přišel... ačkoli jsem o něj přišel už tolikrát. Ani jednou sice ne v realitě, ale co když ty sny pouze předpovídají budoucnost? Jen trochu jinak?

Void na mě stále hleděl a neodpovídal. ,,Nemusíš dále mluvit pokud nechceš." Šeptl, když si uvědomil, že už mu nejspíš nic neřeknu.

,,Omlouvám se..." Šeptl jsem potichu. Nechtěl jsem ho zklamat.

,,Nemáš se za co omlouvat." Šeptl a usmál se.

Ten jeho úsměv je tak nádherný. Nemůžu si pomoct, vždy když ho vidím usmívat se, musím se usmát taky.

Znovu jsem ho objal a usmál jsem se. Znovu. A takhle jsme seděli na podlaze asi další půl hodinu, dokud Void neřekl, že se musíme nasnídat.

Achjo. Jak já ho miluju.

<3

STÍHÁM. JEŠTĚ STÁLE NENÍ PO PŮLNOCI AYOOO

Je pondělí, zde nová kapitola :P

527 slov

Jdu asi spát xd

-Rave