Holka z děcáku [ ff s one direction ]

1.KAPITOLA

Už je to třináct let, co mě přivedli sem. Jako každé ráno jsem se probudila ve svém malém pokoji v podkroví děcáku. Obývám ho sama od té doby, kdy jsem si podřezala žíly. Přivedly mě k tomu děti z domova, které mě šikanovali, což jsem psychicky nezvládla. Vychovatelky už mě ani nezkoušejí přemlouvat, abych šla dolů do jídelny, nebo alespoň promluvila jediné slovo. Já umím mluvit, ale nemám důvod, proč bych měla mluvit.
Umím hrát na kytaru a psát smutné písničky. Do školy nechodím od té doby, co jsem se pořezala. Učivo ve škole jsem nezvládala. Nejsem nijak hloupá, ale moji spolužáci mi nijak nepomáhali a smáli se mi, proto mě učí vychovatelky, ale já jen obvykle sedím a neposlouchám.
Tak tomu je i dnes. Jdu do koupelny, kde si udělám ranní hygienu, než přijde vychovatelka. Vychovatelka přišla v deset hodin a já už na ni čekala se sluchátky v uších.
"El, laskavě si ty sluchátka vyndej z uší, chci ti jen něco říct," slyšela jsem vychovatelku, a tak jsem neochotně stopla mojí oblíbenou písničku Midnight memories od One Direction, podívala se na ni a kývla na znamení, že poslouchám.
"El, dnes přijdou významní hosti, tak se dnešní hodina ruší. Chci, abys šla dolů a byla tam taky. Určitě budeš skákat radostí až je poznáš. Pojď přijdou asi za patnáct minut," řekla mi vychovatelka, zvedla se a opět odešla. Já jsem nechtěla jít dolů, ale nakonec jsem se přeci jen zvedla z postele, vzala si svůj starý mobil se sluchátky a sešla dolů do jídelny.
Posadila jsem se úplně dozadu a dělala, že tam vlastně nejsem. Dala jsem si do uší sluchátka a pustila si dál písničku. Ponořila jsem se do melodie a slov písničky a přestala jsem vnímat svoje okolí. Radostný pocit z písničky jsem dávala najevo broukáním.
Slyšela jsem, že někdo přišel a že vychovatelka něco říká, ale já ji nechtěla vnímat. Zrovna mi do uší hrálo What makes you beautiful a já věděla, že se jistě usmívám. Najednou jsem ucítila něčí ruku na mé levé a já otevřela oči, když mi zrovna v uších znělo Harryho sólo. Nemohla jsem uvěřit svým očím. Přede mnou stál živý Harry Styles i ostatní zbylý tři členové One Direction. Chtělo se mi vypísknout, ale místo toho jsem se rychle zvedla a rozběhla se do svého pokoje. Tam jsem se celá v šoku svezla po zavřených dveřích k zemi a začal tiše vzlykat. Nikdy jsem si nemyslela, že až svoji nejoblíbenější kapelu uvidím na vlastní oči, takhle se ztrapním. Cítila jsem se špatně.
Po chvíli jsem se zvedla, utřela si slzy, vzala kytaru s blokem a posadila se na postel, kde jsem měla v plánu začít skládat novou píseň. To bylo moje odreagování od všeho zlého a zároveň to sloužilo jako moje antistresová terapie.
Nevím, jak dlouho jsem seděla a skládala, ale najednou jsem uslyšela hlasy za mými dveřmi.
"Je tu už třináct let. Nemluví od svých pěti a my už ani nevíme jestli to ještě vůbec umí. Je nám ji líto, ale ona si nenechá od nikoho pomoci," slyšela jsem hlas vychovatelky a na moment přestala hrát.
"Chcete říct, že ona tu je od svých čtyř let?" ptal se chraplavý hlas a já věděla, že je to Harry. Odpověď vychovatelky jsem neslyšela, a tak jsem raději pokračovala ve skládání. Slyšela jsem vrznout moje dveře, ale neodhodlala jsem se zvednout hlavu, věděla jsem, co bych uviděla.

První kapitola je na světě, tak co na ni říkáte? Doufám, že se příběh bude líbit a že ho bude alespoň někdo číst. ;)