When I look at you

32.

,, Kash.." řekl tiše...

,, Ahoj Freddie" s rudýma uslzenýma očima jsem na něj prohlédla když vešel do místnosti.
Sedl si vedle postele na druhou stranu naproti Rogovi.
,, Klidně jdi Rogi, jsi tu celou dobu, alespoň se s námi najez" řekl Brian.
Rog se neochotně zvedl a dal mi malou pusu na čelo.
Všichni odešli a zůstali jsme spolu jen já a Freddie.

,, Pamatuješ? Takhle jsme seděli když jsi spadla z toho kola a měla jsi ruku špatně zlomenou takže jsi musela na operaci " Freddie se pousmál a snažil se odměkčit situaci.
,, Jo.." snažila jsem se taky trochu pousmát, alespoň jeden koutek nadzvednout, ale nešlo to, prostě to nešlo.
,, Každý den po tom co jsi přijela domů jsem za tebou chodil s čokoládou" vytáhl z kapsy tabulku čokolády. ,, Asi to nebude žádná paráda, protože jsem to koupil narychlo někde v automatu, ale to zvládneš zlato" dal mi čokoládu na peřinu a ruku vrátil na mojí.
,, Kash je mi to líto" ,, Ne, prosím Freddie neomlouvej se. Můžu otěhotnět znovu, navíc dítě nebylo ani pořádně vyvinuté. Já- jo je mi to líto a bolest přejde, ale něco mě trápí víc.
Je to pravda?" Zadívala jsem se do jeho očí a čekala na odpověď i když už jsem ji věděla. ,, Oni ti to řekli?" Svěsil pohled ke svým botám.
,, Ne, byla jsem tam od začátku" další slzy se hrnuly.
,, Kash, vím že je to těžké, ale chci aby sis to nechala pro sebe a hlavně prosím nechci žádnou lítost."
,, Žádnou lítost? Freddie vždyť ty.."
Nedokázala jsem to vyslovit zase.

,, Já vím, ale svoje poslední roky chci dožít normálně, chci normálně být na oslavě bez toho aniž by za mnou chodili lidi se soucitnými řečmi, bez toho aniž bys ty nebo kdokoliv z blízkých chodili každý krok zamnou a ptali se mě jestli se mi dobře dýchá a podobný pitomosti, Kash prosím"
Chvíli jsem se zamýšlela, dokážu to vůbec? Dokážu se na něj podívat bez toho aniž bych si vzpomněla na tenhle den? A i přes tyhle myšlenky jsem nakonec řekla ,, Pokusím se" zadívala jsem se na čokoládu a hrála si s balením. ,, Děkuju"

Čas plynul dál a jak se říká čas vše vyléčí, pravda to nebyla, ano už jsem zas chodila a bavila se s ostatními, ale stejně mě to neskutečně mrzelo. Až teď už chápu jak to všichni myslí, protože čas neléčí, jen bolest utlumý, ale nikdy nezmizí. Ani zapomenout nejde, někdy mám pocit že mě to bude pronásledovat pořád, ale snažím se dělat to co jsem řekla Freddiemu. Budu si s ním užívat dokud to jen půjde.

Právě je poslední den před Live Aidem a všichni jsou nervózní, snad ani nejde popsat jak.
Všichni jsme seděli u Freddieho u jídelního stolu. V čele seděl Freddie, po jeho pravici John s Brianem a po levici já s Rogem.
Každý s nás byl napjatý a v tichu jsme dojídali sousta. Jediný co ničilo to ticho byla Delilah s Oscarem co si hrály v obýváku a mňoukající Lili co si hleděla z okna.

,, Jak šlo trénování?" Bohužel jsem nevěděla jak jim to šlo, protože jsem musela doma zase vše uklidit a taky jsem musela jít na prohlídku k doktorovi jestli je vše v pořádku. Naštěstí pro mě, jsem už úplně v pořádku. Až na to že Roger mě nenechal se ani dotknout uklízejícího nářadí prý mám odpočívat, někdy mě fakt štve, až moc mě podceňuje. Nejsem žádná bábovka!

,, Jo měli by jsme být připraveni" usmál se Brian a utřel si ústa do ubrousku. ,, To zvládneme zlato" Freddie sebejistě prohlásil.
Zbytek kapely přikývly.
,, A co tvoje kontrola?" Zeptal se John a dojedl taky.
Vražedně jsem se podívala na Roge, protože byl jediný kdo věděl a taky jediný kdo to vědět měl. Protože s tím nechci otravovat, z téhle strany Freddieho chápu, že nechtěl žádnou lítost.
,, No co?" Kmytl rameny a věnoval se poslednímu soustu. ,, Já myslel, že si máme říkat vše" úšklíbl se.
Abyste byli v obraze jednou jsme s Rogem byli u doktora, kvůli jeho očkování. Jakmile doktor vytáhl injekci, Roger sebou šlehl, má totiž fobií z injekcí a já to tak trochu vykevcala všem a od té doby vždy používá hlášku kterou jsem řekla i já 'já myslela že si máme říkat vše'.