When I look at you

31

Ráno jsem jela oběd za rodiči a Roger musel nacvičovat s kapelou takže se mnou nemohl jet.
,, Ahoj mami" usmála jsem se na mámu co mě přišla přivítat ke dveřím.
,, Ahoj Kash" objala mě a pozvala dál.
,, Ahoj tati" vešla jsem do obýváku se zapnutou televizí.

,, Tak jak se daří?" Zeptala se maminka a ignorovala televizi.
Přesunula jsem svoji pozornost na ní a sedla si na gauč naproti ní.
Vedle gauče stálo křeslo ve kterém seděl táta, který přisunul svoji pozornost také na mě.
,, Jo, vše je v pořádku." Usmála jsem se a nalila si z konvičky čaj do hrníčku.

,, Tak to je skvělé, jsme moc rádi že jsi přišla." ,, A co vy?" ,, No znáš to, odpočíváme, čteme noviny a občas vyjdeme na malou procházku v parku" Pousmála jsem se nad maminčinou odpověď.
Oni se už asi nikdy nezmění. Nechci znít špatně, ale doufám že já v jejich věku budu s Rogem cestovat až naše děti budou dospělí. Když už tak přemýšlím a zmiňuji děti, no žádné zatím nemáme, ale asi už bych možná že i chtěla?

,, Co Freddie?" Vytáhla mě z myšlenek v pravou chvíli táta. ,, J-jo v pořádku, jsem šťastná že se vrátil" nervózně jsem se usmála.
,, To je jedině dobře, četli jsme ty noviny kde bylo dost článků o něm. Samozřejmě že tomu nevěřím, nás Freddie takový není" řekla sebejistě máma. Jo.. ty noviny jsem taky četla a bohužel podle toho jak se choval před tím než se odstěhoval do Mnichova a podle toho jak se choval když přijel, promiň mami ale jen fámy to nejspíš nejsou. Raději jsme nic neřekla, nechci rodičům dělat starosti a ani dělat Freddiemu špatné jméno.

Pozbytek návštěvy jsme jen tak kecali a vzpomínali na staré časy.
Podívala jsem se na hodiny a uvědomila si, že jdu hrozně pozdě.
Vyletěla jsem z křesla až z toho táta měl málem infarkt.
,, Promiňte, já musím na zkoušku kluků a už jdu strašlivě pozdě"
Dala jsem pusu na tvář tátovi i mámě a vyběhla ze dveří jako tornádo.

Rychle jsem přijela na místo kde nacvičují už nějakou dobu. Už zbývá jen měsíc do Live Aidu, mají to pěkně rychlý.
Klíčky jsem si dala do kabelky a vešla do budovy. Spěchala jsem chodbou a prudce zastavila v otevřených dveří, když jsem slyšela jejich rozhovor.
Nikdo z nich si mě naštěstí nevšiml, byla jsem ticha jak myška.

,, Já to mám" zaslechla jsem Freddieho hlas a nechápavě svraštila obočí.
,, Máš co?" Nepochopeně naklonil John hlavu.
Nastala chvíle ticha, která byla jako noční můra a potom řekl něco co mě neskutečně zasáhlo jako nůž do zad.

,, AIDS"

Dlaň jsem si dala přes pusu a začaly mě štípat oči. Tohle nemůže být skutečný, prosím řekněte někdo že je to jenom sen.

,, Fredde, to mě moc mrzí" Brian prolomil to urputné ticho, ale Freddie ho zastavil.
,, Briane nech toho, mlč...
Je to jen mezi námi, jen mezi námi, prosím Kash nic neříkejte, řeknu jí to sám až bude správný čas. Prosím vás, jestli z toho někdo bude dělat povyk nebo se kabonit nebo ještě hůř dávat najevo svoje sympatie, bude to ztráta času, který se dá využít ke skládání hudby což- což je přesně to co chci dělat do konce svých dní... nemám čas být jejich obětí z plakátu AIDS odstrašující příklad, ne o sobě rozhoduju já sám a... budu přesně tím kým jsem se narodil... umělcem, co dává lidem co chtějí, dotek nebes

Freddie Mercury kurva"

Řekl to tak hrdě, neskutečně mě to dojalo, slzy se mi hrnuly neskutečnou rychlostí. Představa, že už by tu se mnou nemohl-nemohl být.

,, Jsi legenda Fredde" řekl Rg jemným hlasem a slzami na krajíčku.
Brian se držel stejně jako Roger, ale Deacy už měl slzyčky na tváři.

,, To si piš že jsem, všichni jsme legendy. " pokračoval ,, ale máš pravdu jsem legenda" jeho poznámka na konci kapelu alespoň trochu rozesmála, kromě mě, já stále bojovala abych se nesložila k zemi.

,, Tak mi dejte šanci abych si dal od pořádku ty zlobivé hlasivky.. a půjdeme jim do toho stadionu udělat díru do střechy." Řekl s lehkým úšklebkem a John ho nedokázal neopravit ,, Jenže Wembley nemá střechu" ,, No jasně" uchechtl se nevěřícně Freddie, ale Brian potvrdil Johna ,, Opravdu ji nemá"
,, Tak uděláme díru do oblak" řekl a zvedl pravou ruku.
Jakmile ruku dál dolů všichni se objali a plácali po zádech. Freddie ještě poznamenal. ,, A i když bulíte jak starý kurvy pořád vás mám rád" všichni se začali smát, ale.
Co se to sakra děje? Neskutečná bolest v mým břiše přeřvala všechny moje myšlenky. Vykulila jsem oči a bolestí se chytla za břicho. Upustila jsem kabelku a tím se všichni otočili na mě.

Roger ihned vyrazil ke mně a ostatní za ním, než mě stihl podepřít podlomily se mi kolena a spadla jsem mu přímo do náručí.
Jediné co si pamatuju byly jejich hlasy říkající dokola moje jméno.

....

Cítila jsem hřejivou ruku a slyšela hlasy všude kolem sebe. Neotevřela jsem oči, jenom jsem odpočívala a snažila se soustředit na hlasy a co říkají.

,, Děkuji doktore" řekl hlas podobný Rogerovi.

DOKTORE?!?

Rychle jsem otevřela oči a rozkoukala se. Samozřejmě jsem ležela v nemocniční posteli. Vedle postele na židli seděl Rog s rukou přes čelo, nevšiml si že jsem vzhůru, ale vypadal dost nešťastně. Nikdo jiný v místnosti nebyl, takže doktor už odešel. Lehce jsem pohla rukou a tím se Rogerův zničený pohled obrátil na mě. Nevím co jsem si měla myslet, díval se s úlevou, že jsem vzhůru, ale něco v jeho pohledu nehrálo.

,, Co se stalo? Chtěla jsem si sednout, ale břicho ještě trochu bolelo, naštěstí už ne tolik.
,, Jsem tak rád že jsi vzhůru" řekl nejistým hlasem a pevněji sevřel mou ruku.
,, Proč jsme v nemocnici" ,, K-Kash já-"
To je snad poprvé co Rogerovi Meddowsovi Taylorovi došli slova.
,, Co?" Řekla jsem zděšeně.
Zhluboka a dlouze se nadechl.
,, Jsi těhotná, teda... byla... t-tím stresem co jsi za poslední dobu měla... jsme o to dítě.. přišli" další tvrdá rána tentokrát ne do zad, ale rovnou do srdce, to vše v jeden den, já byla těhotná, já.. a přišla jsem k něj ještě jsem ho ani neviděla...

Další slzy se kupily v mých očí a tentokrát už jsem se nebránila ani vzlykům. Vrhla jsem se Rogerovi do náruče i přes malou bolest v břiše.
Rozmazanou řasenkou jsem mu ušpinila jeho bílou košili.

,, Je to moje chyba" řekla jsem do vzlyku a Roger se odtáhl.
,, Kash, není to tvoje chyba, to co se stalo za to nemůže nikdo a už vůbec ne ty" měl ruku položenou na mé tváři a pevný výraz v obličeji.
,, Kdybych se tolik nestresovala, možná by to bylo lepší a teď bychom zjistili že dítě čekáme a ne že jsme-" dokázala jsem to doříct. Všechny zlé emoce a vzpomínky se seskupili a na nic jiného jsem nedokázala myslet
,, A freddie-" ještě víc jsem se rozbrečela a zas ho pevně obejmula.
Cítila jsem tichý roztřesený nádech.
,, Není to tvá chyba" zopakoval a stiskl mě pevněji, ale zároveň opatrně jako bych byla ze skla a měla se každou chvíli rozpadnout.

Náhle přišli ostatní, Freddie, Brian, John a dokonce i Mary. Všichni mě viděli jak se snažím popadnout dech a očividně se i k nim dostala ta zpráva.
,, Je nám to opravdu líto Kash" první k posteli přišla Mary a jemně mě hladila po zádech. Zbylí z kapely přišli k posteli také a před svůj vzlyk jsem slyšela jen pár vět či slov typu
Omlouvám se, Je mi to líto, Kash.

Když mě konečně po tři dnech pustili domů, jediné co jsem dělala bylo, že jsem ležela v posteli.
Pár lidí přišlo a snažilo se semnou mluvit, ale já nemohla odpovědět, prostě to nešlo.
Rog deno denně seděl vedle mě a snažil se dělat vše proto abych měla pohodlí. Uběhl týden a každou noc jsem potichu brečela do polštáře, nebylo to jen kvůli dítěti, ale i kvůli mému bratrovi.
A právě přišel jediný člověk, který nepřišel ani jednou za celý teď týden.
,, Kash.." řekl tiše...

Omlouvám se, ale tady tuhle část ukončím. Upřímně u téhle části mi ukáplo pár slz hlavně u Freddieho proslovu. Doufám že na mě nebude nikdo naštvaný za tento zvrat heh<3