Hedvábné řetězy

5. Mahrajan alnuwr

V den festivalu jsme se s Malalai připravovaly společně v mém pokoji. Byla celá u vytržení. Mé srdce plesalo nad její radostí.
Nakonec jsem nelitovala svého rozhodnutí...
Oblékla mě do dlouhé lehké sukně z blankytně modré látky. Na sukni byly vyšívané zlatou třpytivou nití rozličné vzory. Vršek tvořila podprsenka stejné barvy a se stejnou výšivkou. Průhledný závoj, sahající až k zemi, blankytné barvy na sobě měl vyšitá malá slunce ze zlaté nitě. Na krk mi zapnula masivní zlatý náhrdelník s modrými akvamaríny. Zlatou barvou mi na závěr na ruce malovala různé květinové a náboženské vzory.
To samé pak zopakovala i na sobě. Oblékla se do stejných šatů jen měly sytě žlutou barvu. Kontrast její pleti a barvy jejího oblečení byl nádherný. Vypadala jako samotná bohyně slunce.
Oči jsme si zvýraznily také zlatými stíny a nadšeně se vydaly chodbou ven do zahrad, kde už na nás čekala garda s připravenými koňmi.
Posadili mě na kobylku barvy písku s černými žíněmi a vyjeli jsme ven z paláce na rozlehlou poušť.
Jakoby ze mě spadl balvan.
Bylo tak osvobozující být konečně venku. Na hřbetě koně jsem cítila jistotu. Nebýt stráží, kteří kolem nás vytvořili neproniknutelný kruh, pobídla bych kobylku a tryskem bych uháněla někam hodně daleko...
Koně jsem milovala od malička. Vůně jejich srsti mě svým způsobem konejšila a navozovala mi pocit domova. Jejich svobodný a nespoutaný duch byl i mým...

Netrvalo dlouho a dojeli jsme na místo. Na široké pláni stál obrovský stan okrove barvy, ve kterém na barevných kobercích a polštářích seděl sultán s ženami z prvního harému mezitím, co se kolem stanu nafukovaly obrovské balony různých barev.
Naprázdno jsem polkla. Představa, že poletím v něčem takovém mě dvakrát netěšila, za to Malalai byla bez sebe radostí stejně jako ostatní ženy z malého harému, které si mezi sebou vyměňovaly vzrušené úsměvy.
Sesedla jsem z koně a ještě chvíli si ho hladila a tiskla tvář do jeho svalnatého krku. Střípek domova... Ta známá vůně...Kobylka nevzrušeně stála a sledovala dění kolem.

„Ty se máš stejně nejlíp." Vydechla jsem.

„To je pravda. Sultán svým koním dopřává tu nejlepší péči." Ozval se mužský hlas za mnou.

Arif měl na sobě volné bílé kalhoty a volnou amarantovou košili se zlatě vyšívanými límci. Na hlavě měl černý turban s černým průhledným šálem přes obličej. Vidět mu byly jen oči barvy tekutého medu, jenž v slunečních paprscích přímo zářily. Vypadal velmi přitažlivě, což jsem si nerada přiznávala.

„Aspoň něco." Ušklíbla jsem se.

„Pojď za chvilku budeme nastupovat do balonů." Natáhl ke mně ruku.

Naposledy jsem pohladila koně a pak nejistě chytla Arifovu ruku. Na to už jsme vyrazili přes tábořiště k jednomu z balonů. Zahlédla jsem ženy z horního harému. Všechny na sobě měly zářivě bílé sukně a topy s dlouhými rukávy bohatě pošité zlatými nitěmi. Tváře i vlasy měly zahalené a každou chvíli se na nás mračily. Očividně je popudilo, že spodina malého harému může na takovou slavnost s nimi. V hloubi duše mě to škodolibě potěšilo.

Zastavili jsme se u tmavě modrého balonu. Uprostřed velkého koše hořel oheň, který svým horkým vzduchem nadouval plachtu.

Najednou jsem měla sucho v krku. „Nevím, jestli chci letět. Možná bych se měla jen dívat."

„Hlouposti. Všichni poletí." Řekl Arif s úsměvem.

„Balon je připraven. Pomůžu vám." vyrušil nás jeden ze služebných a vykročil s napřaženýma rukama ke mně.

Srdce se mi úlekem rozbušilo. Arif ho zarazil jediným vražedným pohledem. Sluha okamžitě sklopil hlavu a vyrazil pryč div neupadl. Byla jsem mu za to upřímně vděčná.