Hedvábné řetězy

2. Najmat Saghira

Cestu z aukce jsem téměř nevnímala. V uších mi hučelo jako v úle. Posadili mě do nádherného kočáru se sedačkami potaženými tmavě modrým hedvábím. Už, už jsem se chtěla chopit příležitosti a rychle z kočáru vyklouznout druhými dveřmi, když v tom nastoupil ten muž, kterého jsem ráno prosila o vykoupení. Strnula jsem na místě jako opařená.

„Já...Netušila jsem, že jste od sultána." Vyhrkla jsem podrážděně.

Muž se k mému překvapení pobaveně usmál. „To je teda vděk. Právě jsem ti zachránil kůži."

„Právě jste mě uvrhl do vězení." Vydechla jsem nasupeně. Galeb by mě zničil. Měla jsem u něj však jistotu, že zemřu a mé utrpení jednou pro vždy skončí. Na dvoře sultána budu jako vězeň do konce svého života. Už nikdy se nedostanu ven...

„Vězení?" odfrkl si. „Bylas někdy v harému?"

„Ne a ani nechci." Zkřížila jsem ruce na prsou. Uvnitř jsem cítila bezmoc a paniku. Nevěděla jsem, jaký sultán je. Do této země jsem se dostala teprve před třemi lety a do teď jsem žila na sídle mého pána na venkově. Nikdy jsem nebyla ani ve větším městě.

„Změníš názor." Usmál se, vytáhl si z brašny knihu a dal se do čtení.

Uběhla zhruba hodina, než jsem se uklidnila a odvážila se si ho po očku prohlédnout. Byl to celkem hezký vysoký muž s kůží krásně ošlehanou sluncem a lehce sešikmenýma jantarovýma očima. Husté vlasy kaštanové barvy měl pečlivě upravené.

„Začneme od začátku?" promluvil najednou, aniž by oči odtrhl od knihy.

Neodpověděla jsem a on se pobaveně usmál a zaklapl knihu. Upřel na mě své medové oči.

„Jmenuji se Arif Loshi a jsem pobočník sultána Murada." Mírně sklonil hlavu v náznaku úklony.

„Já jsem Rhe."

„Těší mě Rhe. Můžeš mi tykat. Stejně mě svým postavením brzy předběhneš."

„O tom dost pochybuju." Řekla jsem s úšklebkem.

„Věř mi. Ty děvče, budeš královnou. Cítím to v kostech. Mám čuch na dobré investice." Zasmál se.

Nevěděla jsem, jestli brát to, že mě nazval dobrou investicí, jako urážku nebo lichotku, tak jsem to raději přešla.

„Opravdu? Co když nebudu spolupracovat?" vzpurně jsem vystrčila bradu.

„O to nemám strach." Věnoval mi potutelný úsměv. „Nevypracoval jsem se na svou pozici pro nic za nic. Brzy si harém zamiluješ."

„Uvidíme..." ušklíbla jsem se pohrdavě a dál se věnovala pohledu z okna. Však já najdu cestu, jak znovu získat svou svobodu...

≈

Po cestě z kočáru jsem musela mít zavázané oči, abych neviděla cestu do paláce. Moudrý tah...Dokonce jsem Arifa podezřívala z toho, že se dlouhou dobu jen točíme v kruhu chodeb, aby mi znemožnil najít cestu zpět.
Když mi konečně oči rozvázali, nacházeli jsme se v prázdné místnosti. Zdi byly z bílého pískového kamene a podlaha byla tvořena barevnou mozaikou. Byla tu malá kulatá okna vysoko u stropu, takže jsem neviděla ven.
Muži, kteří mě doprovázeli, se uklonili a odešli. Obrátila jsem pohled na Arifa a nasadila svou masku. Stála jsem vzpřímeně a upřeně mu oplácela pohled, i když jsem uvnitř měla strach.
Po chvíli se zasmál příjemným bezstarostným smíchem, při kterém mi poskočilo srdce. Už dlouho jsem nic takového neslyšela. Ani jsem si nepamatovala, kdy jsem se já smála naposledy.