Hedvábné řetězy

1. Kola osudu

Když jsem nabyla vědomí, měla jsem tělo v jednom ohni. Nemohla jsem se ani pořádně nadechnout. Hlava se mi točila tak silně, až se mi zvedal žaludek. V ústech i nose jsem cítila odpornou kovovou pachuť. Kolem mě se vznášel hnilobný odér vlhkého sklepení. Jediné, na co jsem se vzmohla, bylo bezvládně ležet a doufat v rychlou smrt.
V tom mě kdosi chytl za vlasy a prudce zvrátil hlavu dozadu. Křikla jsem bolestí a srdce se mi rozbušilo strachem.

„Už tě mám plný zuby." Zasyčel mi vzteklým hlasem do ucha můj pán. „Nejdřív jsem ti chtěl podříznout ten tvůj hezký krček a dívat se, jak pomalu umíráš. Marry za tebe ale orodovala. Dobře ví, že jí nedokážu nic odepřít." Procedil přes zuby. „Zítra tě zavezu do města a prodám tě v aukčním domě. Ať si s tebou dělá starosti někdo jiný." Pustil mě tak prudce, že jsem obličejem narazila do tvrdé betonové podlahy.
Vzlykla jsem a hlava se mi zatočila natolik, až jsem ztratila vědomí.

≈

Znovu jsem se probudila až ve voze na dobytek. Smrdělo to tam po hnoji a zvířatech. Oknem dovnitř prosvítal sluneční svit, který mě hřál na tváři.
Nezemřela jsem...Proč si mě smrt nechce vzít? Jaké bych tu snad měla mít poslání? Co jsem komu udělala, že musím takto trpět?
Opatrně jsem se posadila. Rány pálily jako čert. Byla jsem celá rozbolavělá. Pot, krev a špína vytvořili na mé kůži nepříjemnou krustu. Vlasy jsem měla zacuchané a plné slámy. Na sobě jsem měla jen špinavou noční košili.
Opřela jsem se hlavou o dřevěnou stěnu a zavřela oči. Brada se mi rozklepala a z očí mi začaly tryskat slzy. Většinou jsem si nedovolala plakat. Považovala jsem to za slabost. Vždy jsem nějakým způsobem dokázala vypnout emoce a obrnit se proti mým věznitelům. Tentokrát toho na mě bylo moc...Už jsem nemohla dál...
Když mě jako malou holčičku unesli a prodali na panství jako služku, plakala jsem každý večer. Přišlo mi to jako největší utrpení. To jsem však ani z daleka nevěděla, co mě čeká později...Jak jsem dospívala, můj vzhled budil vášně. Byla jsem...jiná. Exotická. Má nazlátlá pleť, ženské tvary a uhrančivé oči každé jiné barvy, upoutávaly zájem mnoha mužů a tak mě začali prodávat jako společnici namísto služebnice. Každodenní peklo, jenž jsem musela snášet, ze mě udělalo zcela jiného člověka...
Vzpírala jsem se svým pánům. Tolikrát jsem se pokusila o útěk...Nikdy mi to nevyšlo. Jako by mě osud za něco trestal. Ale ani v nejmenším jsem nevěděla za co...
Vůz uháněl po kostrbaté cestě dál a mě nezbývalo nic jiného, než nabrat sílu na další boj. Doufala jsem, že to bude konečně ten poslední.

≈

Po třech dnech únavné drkotavé jízdy bryčka konečně zastavila. Rychle jsem setřela slzy z tváří a nasadila nic neříkající výraz. Dveře se otevřely a mužské ruce mě nevybíravě vytáhly ven. Chvilku trvalo, než jsem se rozkoukala.
Stáli jsme na prázdné boční ulici před obrovským zlatem zdobeným domem z bílého kamene. Budova aukce...

„Hni sebou." Postrčil mě vztekle můj pán k dřevěným dveřím, u kterých už stáli dva strážci v nádherné modro zelené livreji se zlatými šavlemi. „Mám tu něco k prodeji. Tady jsou papíry." Předal jim stoh pergamenů.

Strážci si ho bedlivě prohlédli a pak mě sjeli znechuceným pohledem.

„Chce to jenom trochu vody a lepší šaty." Ucedil, když viděl jejich výrazy.

Strážci nás nakonec zavedli dovnitř. Podlaha tu byla z bílého mramoru se zlatými žilkami, který mě studil na bosých nohou. Stěny byly sněhobílé barvy se zlatými ornamenty. Nic krásnějšího jsem ještě neviděla. Budova aukce se nacházela v Maře, hlavním městě Soleii. Podle vyprávění ostatních dívek, se kterými jsem se setkala, bylo město vystavěno z bílého pískovce, který ve žhavém denním světle září jako tisíce diamantů. Všechny střechy ve městě měly azurově modrou barvu a tím tak krásně splývaly s bezmračným nebem.
Mara byla nejen hlavním městem, ale i tím nejbohatším. Lidé tu žili na vysoké úrovni. Za to vesnice, ve které jsem žila doposud, se potýkala s chudobou a každé jaro ji sužovaly velké záplavy.
Dovedli mě až nakonec chodby do malého a stroze zařízeného pokoje. Stála tu porcelánová vana na zlatých nožičkách u okna. Vedle dveří stál vyřezávaný kosmetický stolek plný různých vůní a líčidel. Naproti pak stál paraván a za ním velká skříň.