Hedvábné řetězy

3. Nový život

Prudce jsem se zvedla do sedu. Sotva jsem popadala dech a oblečení jsem měla celé propocené. Třásla jsem se úzkostí a rozhlížela se po pokoji, jako bych se měla probudit zpět ve své staré komůrce. Chvilku trvalo, než jsem si uvědomila, kde jsem a že to není jen další sen.
Položila jsem chodidla na studenou podlahu a vyhoupla se na nohy. Mžitky mi na malou chvíli zatemnily pohled. Popuzeně jsem si povzdechla a podívala se zpoza závěsu z okna. Stále byla tma. Na obzoru už se však pomalu rýsovaly první sluneční paprsky.
Odploužila jsem se do koupelny, kde jsem si napustila ledovou vodu. Shodila jsem ze sebe šaty a ponořila se dovnitř.
Studená voda mě štípala do kůže. Tep se mi ihned zase zrychlil a rozpálená kůže se rychle ochladila. Nutila jsem se tam zůstat i přes třes, který mě ovládl. Dýchala jsem zhluboka a se zavřenýma očima jsem si dodávala odvahu.

„Musíš vydržet." Šeptala jsem si. „Brzy to skončí...Ať tak či tak..."

Po chvíli si mé tělo přivyklo a zaplavil mě příjemně blažený pocit klidu.
Když jsem dokončila svou malou meditaci, zabalila jsem se do měkkého ručníku vonícího čistotou a padla do postele. Znovu už jsem neusnula. Měla jsem zavřené oči a jen tak odpočívala.

≈

Sluneční paprsky se draly mezi závěsy do pokoje, když dovnitř vešly služebné. V rychlosti poklidily pokoj a položily mi na postel čisté oblečení.

„Potřebujete pomoct, paní?" zeptala se jedna z nich jemným hláskem.

„Ne, děkuji." Odvětila jsem.

Na to se všechny uklonily a odešly.
Dneska jsem měla stejný typ oblečení jako včera s tím rozdílem, že dnes bylo vyvedené v jemně růžové barvě. Zanedlouho se opakoval stejný scénář. Do chrámu a z chrámu na snídani. Měla jsem žaludek jako na vodě a tak jsem si dala jen pár suchých placek s vodou. Po snídani si mě vyzvedl Arif a odvedl do malého sálu, schovaného za nenápadnými dveřmi ve společenské místnosti. Sál byl po obou stranách zdoben velkými zrcadly a z proskleného stropu sem dopadalo nádherné ranní světlo. Podlaha byla z bílého mramoru z černým žilkováním. Nebyl tu žádný nábytek.

Zastavila jsem se uprostřed místnosti a otočila se na Arifa. „To je výběh?" ušklíbla jsem se.

„Ne, to je tančení sál." Řekl s úsměvem. „Než tě odvedu do horního harému, musíš si osvojit spoustu dovedností, abys byla ta nejlepší. Naučím tě všechny tance, které se tu tančí."

Posměšně jsem si odfrkla. „Nebudu tančit. Nechci k sultánovi."

„Rozmyslíš si to, uvidíš." Řekl s provokativním mrknutím a za ním se objevili hudebníci.

Nevěnovali nám ani jeden pohled jen se uspořádali do rohu místnosti a čekali na rozkazy.

„Nemyslím si." Zavrtěla jsem hlavou vzpurně.

Arif na to nic neřekl a pokynul hudebníkům. Ti okamžitě spustili. Hrály pomalou exotickou melodii. Nemohla jsem popřít, že by nebyla příjemná.
Arif ke mně přistoupil a čekal na mé svolení k tanci.
Trucovitě jsem překřížila ruce na hrudi.

Pobaveně se usmál. „Mám rád výzvy."

„To je dobře." Ušklíbla jsem se.

Takhle jsme nehybně stály ještě tři další písničky. Ani jeden se nevzdával. Čím větší byl Arifův domýšlivý úsměv, tím víc mě to dráždilo.

„Nemáš zase ten lektvar? Docela by se hodil." Promluvila jsem nakonec.

„Pro zlobivé holky ne."