AŽ PO UŠI // Louis Tomlinson FF // DOKONČENÉ ✔

IX.

Miluju vás! Děkuju, že mé příběhy pořád čtete! ♥

* * * * * * * * * * * * * 

Škubla jsem sebou a oči sklopila k prstům propleteným v klíně. Už bylo nad slunce jasnější, že jsem svým příchodem udělala obrovskou chybu. Navíc jsem neměla žádný plán! Vše, na co jsem se hodlala zeptat, se mi úplně vykouřilo z hlavy. Dala bych dohromady leda tak své jméno. Víc nic.

Když přede mnou přistál barevný porcelánový hrnek po okraj naplněný voňavým kouřícím čajem, omotala jsem kolem něj své zkřehlé prsty a doufala, že si Louis nevšimne, jak neuvěřitelně se mi třesou.

Přistrčil mi zdobenou cukřenku a pak pomalu usedl na protější straně ostrůvku. Cítila jsem jeho pohled snad v každé buňce svého těla a stálo mě nesmírné přemáhání nevzhlédnout a nepodívat se na něj. Částí svého mozku jsem si dobře uvědomovala, že kdybych to udělala, zmizí i ty zbytky odhodlání, jež se ve mně snad ještě skrývaly.

Když se napjaté ticho táhlo už příliš dlouho, rozhodla jsem se konečně začít. „Lou, přišla jsem se ti vlastně omluvit. Za to dopoledne. Nabádala jsem tě, abys pozval Violu na schůzku. Neuvědomila jsem si, jak to muselo působit. Nechtěla jsem se ti plést do života. A o tom, že jsem zrovna dvakrát nedodržovala základy slušného vychování, se snad ani nebudu zmiňovat." Obyčejně mi dělalo docela problém přiznat chybu. Tehdy ne. Asi mi na něm až příliš záleželo. Neměla jsem tedy potřebu lechtat si ego.

Louis ihned neodpověděl. Zřejmě si musel v hlavě nejdříve všechno poskládat. „To je v pořádku, tvá omluva není potřebná."

Sice jsem jeho slova slyšela, ale až k mozku se mi nedostala. I nadále jsem cítila, že mám co napravovat. Že je mezi námi stále spousta věcí špatně.

„Já myslím, že je," trvala jsem na svém. „Nechtěla bych, abys to... no... špatně pochopil."

Zkoumavě naklonil hlavu. „Jak špatně?"

Kousla jsem se do spodního rtu a odvrátila obličej. Do čeho jsem se to zase nechala uvrtat... Mohla jsem jen doufat, že se mi právě teď Diane někde nesměje. Že si ze mě jen krutě nevystřelila.

Zhluboka jsem se nadechla a zpříma se mu zahleděla do očí. Cítila jsem, jako by se mi země pod nohama zachvěla, tak obrovský vliv na mě žádný jiný člověk neměl. Uvědomovala jsem si to. A tak jsem sebou škubla a pohled znovu odvrátila. „Nesmíš si myslet, že chci, abys ji pozval..." Ano, pověděla jsem to. Nahlas. Sice rozechvěle a roztřeseně, ale dostatečně srozumitelně. Bez toho, abych se mu při tom dívala do tváře.

Zaslechla jsem zaskřípění dřevěných nohou stoličky o podlahu, jak se Louis rychle zvedal do stoje. K mé obrovské hrůze obešel pult a klesl přede mnou na kolena. Periferně jsem vnímala jeho půvabný obličej, jejž zdobilo čiré překvapení. Pomaličku jsem se scvrkávala... V mozku mi blikal rudý poplašný alarm. Chyba. Chyba!

Teprve když se natáhl a chytil mě za ruce, jsem se odhodlala věnovat mu pozornost. Na židli jsem se pootočila, až jsem se k němu ocitla čelem.

Vytáhl se na kolenou a jednu ruku mi vsunul zezadu do vlasů na krk. Přitáhl si mou tvář k sobě tak blízko, až mě na citlivých rtech zašimral jeho chvějící se dech. Srdce mi v hrudi klopýtlo a prudce a bolestivě narazilo do žeber. Točila se mi hlava. Točil se celý svět... Navíc byly jeho uhrančivé modré oči tím jediným, co vyplňovalo mé zorné pole.

„A ty nechceš?" hlesl zadýchaně. Vnímala jsem horko, dusno, jímž se naplnila okolní atmosféra. A statickou elektřinu, která rezonovala ve vzduchu. „Nechceš, abych Violu pozval na rande?"

Zavrtěla jsem bezmyšlenkovitě hlavou. Jako bych byla marioneta připevněná na pevných bílých nitích. Na nic jiného než ten jediný úsečný pohyb jsem se nezmohla.

„Tak proč jsi to říkala?" sténal, zatímco se nacházel tak blízko mému obličeji, až jsme se dotýkali nosy. „Proč jsi s tím nápadem vůbec přišla? Zabíjelo mě to..."

„Zabíjelo?" zajíkla jsem se, dech mi klopýtal a já jej nedokázala dostat pod kontrolu. „Lou, já ti vůbec nerozumím..."

Neodpověděl. Místo toho několikrát zakmital pohledem mezi mýma oči a ústy, a než jsem se nadála, líbal mě. Nikoli váhavě či objevně, v nejmenším se nedržel dál. Tiskl své rty na mé s neuvěřitelnou vášní i silou, vnímala jsem hlad a žádostivost tak naléhavou, až mi selhávala sebekontrola.

Aniž bych si to uvědomila, zvedla jsem paže a propletla mu prsty za krkem. Přitahovala jsem si jej blíž, chtěla ho a zároveň ho od sebe jemně odstrkovala. Nevyznala jsem v sobě, v něm ani v ničem z toho, co se odehrávalo. Jediné existující byla touha, která z Louiho sálala.

„Už mi rozumíš?" zašeptal, když jsme po nekonečně dlouhé době líbat přestali. Točila se mi hlava. Cítila jsem se omámená, zmatená. Takřka v hypnóze. „Já nechci Violu. Nechci ani žádnou jinou. Chci jenom tebe..."

Opět ta zvláštní bolest na hrudi.

„Nedošlo ti to?" pokračoval s pokřiveným úsměvem. „Vážně ne? Za celou dobu?"

Kulila jsem na něj oči a cítila, jak se plní slzami. Nedokázala jsem s nimi bojovat, na to mi nezbýval dostatek sil. Až příliš mě vykolejil ten polibek. Byl nádherný, dechberoucí, lepší, než jsem si vysnila. Ale nerozuměla jsem mu... Proč se stal? Jak? Potřebovala jsem ho pochopit.

„A to jsem si myslel," pokračoval, když mu došlo, že ze mě žádnou odpověď nevymámí, „jak se nechovám nápadně..."

Vrtěla jsem hlavou a skládala si v mysli jednotlivé střípky vzpomínek na společné chvíle. Ne, nevšimla jsem si opravdu ničeho. Což nahrávalo faktu, že je to celé jen hra. Krutá pomatená hra, sloužící k rozdrcení mého slabého naivního srdce.

* * * * * * * * * * *

>ZA PŘÍPADNÉ PŘEKLEPY, NESROVNALOSTI ČI CHYBKY SE OMLOUVÁM, MOHOU SE OBJEVIT...
>>MOC MĚ POTĚŠÍ KOMENTÁŘ! ♥
>>DÁL SE PŘIPOJUJTE NA FACEBOOK, MÁM TAM SPECIÁLNÍ PROFIL A JE OTEVŘEN KAŽDÉMU, KDO SE BUDE CHTÍT PŘIDAT =) Jméno → PetíStories Wattpad