Jen stín nenávisti

34.Kapitola

Byl chladný večer a z černočerné oblohy se na zem spouštěly provazce hustého deště. Bušily do rozmočené půdy a bubnovaly do střech mnoha malých domků. A v této průtrži kráčel vysoký starý muž v dlouhém hábitu s bílými vousy, jež mu zakrývaly celou hruď. Mířil k hostinci u Prasečí hlavy a prudkého deště si nevšímal.Když vešel dovnitř, téměř okamžitě se k němu přihnal obtloustlý hostinský, aby mu pomohl odložit si plášť. Stařec se poté plně narovnal a rozhlédl se po místnosti. Panovalo tu přítmí a vzduch byl zakouřený. Pod špinavými okny postávalo několik stolků s lavicemi, kde sedělo jen pár velice podivných lidí."Už na Vás čeká nahoře, Brumbále." Vytrhl ho hostinský z pozorování. Albus Brumbál se na něho zeširoka usmál."Ach, ano, děkuji, Bobe. Místnost nad výčepem, že?""Ano, ano. Přesně ta." Pokýval hlavou muž, jako by se Brumbála již rád zbavil. Většina hostů k němu nyní totiž zvědavě točila hlavy."Víte, kde to je, ne?" zeptal se ještě pro jistotu."Ale ovšem." Přikývl Brumbál a zamířil k zadním dveřím hostince. Jen co za nimi zmizel, přidušený hluk hostince trochu utichl. Stoupal po temném, zatuchlém schodišti, po jehož stěnách se plazila plíseň, a v duchu si říkal, že na tohle už jeho staré nohy nejsou zvyklé.Měl se tu setkat s uchazečkou na místo profesorky jasnovidectví na jeho čarodějnické škole. Avšak sám tento předmět příliš neuznával a považoval za zbytečný. Ale dotyčná prý měla být prapravnučkou jedné velice známé a nadané vědmy, takže se rozhodl, že si ji poslechne a dá jí šanci.Vystoupal schody a když se vydýchal, otevřel tmavé rozvrzané dveře malého pokoje nad výčepem."Och, dobrý večer, pane řediteli." Pozdravila ho okamžitě mladá, velice vyhublá žena, ověnčená bezpočtem dlouhých šál a šátků, náramků, přívěsků a prstenů. Na nose měla velké, kulaté brýle a tak trochu připomínala obří mouchu. A Brumbál se na ni mile usmál."Dobrý večer, Sibilo." Přešel k malému stolku a usedl na chatrnou židli. "No prosím, posaďte se." Pokynul jí.Když žena usedla naproti němu, pozorně se na ni zadíval přes své půlměsícové brýle a čekal, až začne. Očividně byla dosti nervózní, očima těkala sem a tam a mnula si ruce. Zdálo se, že neví, zda má promluvit nebo počkat, až se slova chopí Brumbál. A ředitel se rozhodl, že ji ušetří trápení."Nuže," řekl vlídně a opřel se lokty o stůl. "Chcete se ucházet o místo učitelky jasnovidectví, je to tak?""Och, ano." Přisvědčila horlivě dívka. "Myslím, pane, že jsem byla na toto místo přímo stvořena. Mé vnitřní oko vidělo Vás i mne... jak jsme spolu dokázali velké věci."Brumbál nepatrně nadzvedl obočí. Nespletl se náhodou? Opravdu je toto ona prapravnučka oné slavné vědmy...?"Dar jasnovidectví ovšem nemá kde kdo. Já jsem ho zdědila po své velevážené praprababičce a jsem si jistá, že mé vnitřní oko se tomu jejímu více než vyrovná. Byla jsem předurčena vyučovat na vaší škole, Brumbále.""Skutečně?""Jistě." Přikývla Sibila rázně. "Jasnovidectví je nejobtížnější disciplína všech kouzelnických umění a ne každý má ten dar, aby ji mohl vyučovat. A je tedy i zřejmé, že ten, kdo nemá dar vidění jí může jen sotva porozumět." Pronesla vznešeně. "Mnoho čarodějek a kouzelníků má sice talent, pokud jde o hlasité třesky, zápachy a náhlá zmizení, nejsou však schopni z budoucnosti poodhalit roušku tajemství. Tento dar byl dán jen několika málo jedincům a já jsem ochotna ty vyvolené vést dál, aby i oni splynuli se svým vnitřním okem. Samozřejmě jen velice málo lidí ho má tolik vyvinuté jako já." Dodala spěšně.Brumbál se nepatrně zamračil, načež se na ni zdvořile usmál. V hlavě mu však vířil ohňostroj myšlenek, jak se této "dámy" co nejrychleji zbavit. Silně pochyboval o tom, že Sibila Trelawneyová má vůbec ponětí o tom, co to takové vnitřní oko vlastně je."Ovšem, slečno. Pak mi tedy jistě můžete své dovednosti předvést." Pravil nakonec vlídně. Sibila se trochu zarazila."Předvést?""Ano, ano." Přikývl Brumbál s úsměvem. "Například byste mi mohla říci...hmm... co budu dělat zítra touhle dobou.""Ehm, to nebude tak jednoduché, pane... nemohu svému vnitřnímu oku na povel přikazovat... Mé vidění přicházejí sama od sebe a zcela nečekaně." Vykoktala ze sebe a poposunula si obří brýle blíže k očím."Och, ovšem." Pokýval hlavou Brumbál. Nehodlal se ovšem tak rychle vzdát. "Snad byste se ale mohla alespoň pokusit..."Sibila se nervózně usmála, načež až s přehnanou soustředěností zavřela oči. Chvíli bylo ticho, než náhle vykřikla: "Ach můj bože!"Brumbál jen překvapeně zamrkal a koutky úst mu pobaveně zacukaly."Čeká Vás těžký den, Brumbále, ach ano, velice těžký... viděla jsem útrapy a neklid. Myslím, že přesně zítra touto dobou budete sedět ve svém kabinetě a... nejspíš Vás přemůže chřipka!"Profesor se na ni zazubil jak nejzdvořileji to jen šlo. Poté vstal, lehce se jí uklonil a řekl: "Je mi to velice líto, slečno Trelawneyová, ale zítra touto dobou mám schůzku s ministrem kouzel takže jen sotva budu sedět ve svém kabinetě. A chřipku jsem neměl už více jak šedesát let." Ještě zářivěji se usmál. "Proto Vám musím s lítostí oznámit, že Vám místo učitelky jasnovidectví dát nemohu, bohužel. Ale velmi rád jsem si s Vámi popovídal."Sibila na něho jen vytřeštěně valila své muší oči a roztřeseně drkotala zuby. "Ale- ale Brumbále! Počkejte přece, mé vnitřní oko se může občas i mýlit, nejspíš jsem se nedívala pořádně! A chřipka Vás může skolit kdykoli a nečekaně!""To jistě může." Přikývl Brumbál, ale už se pakoval ke dveřím. "A pokud se tak zítra stane, osobně se Vám omluvím.""Ale-ale-""Na viděnou, Sibilo. Bylo mi potěšením." Ještě jednou se jí mírně uklonil a už bral za kliku, když tu náhle...Sibila začala zničehonic chraplat a sípat, jako by se snad dusila. Brumbál se zaraženě otočil a mále už jí přispěchal na pomoc, neboť stála nehybně na místě jako socha, s pažemi volně svěšenými podél těla a hlavou skloněnou až na prsa. Jako by snad upadla do jakého si transu..."Sibilo...?" Zkusil to Brumbál, avšak dívka nereagovala. Jen znovu hlasitě zachraplala, až najedou prudce zvedla hlavu s očima dokořán, zamlženýma a kalnýma. Dívala se kamsi do dáli a náhle promluvila hlasem, který jí vůbec nepatřil."Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží... narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samotném sklonku sedmého měsíce roku..."Brumbál na ni jen vyjeveně zíral, nepochyboval, že Sibila Trelawneyová právě pronáší opravdovou věštbu. A on je jejím svědkem. Vtom však zaslechl za dveřmi jakýsi hluk, pak se ozval rozzlobený hlas a dunivé kroky, jak někdo pádil po schodech dolů. Ale to už Sibila opět pokračovala:"...a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná... proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu... Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat..."A jak domluvila, divoce zamrkala a rozkašlala se. Brumbál na ni stále ještě udiveně civěl a v hlavě mu přitom hýřilo spoustu myšlenek. Opravdu teď slyšel skutečnou věštbu...? Už brzy se má narodit dítě, které dokáže porazit Voldemorta... Konec července je už za necelé dva týdny..."Ehm, děje se něco, Brumbále?" Optala se Sibila náhle, až ho vytrhla ze zadumání. Jen se na ni trochu křečovitě usmál."Ale ne, jistěže ne." Věděl, že ona sama nemá ponětí, co právě vyřkla. A byla až příliš důležitá, než aby ji nechal jen tak odejít. "Jen jsem si náhle uvědomil, že jsem se nejspíš unáhlil. Odpusťte mi, prosím. Myslím, že jste byla právě přijata."Sibila zamrkala svýma obříma očima. "Vážně? To-to jako opravdu přijata?""Ano, už je to tak." Povzdechl si Brumbál. Dívka se zaradovala a začala mu děkovat, avšak on byl myšlenkami úplně jinde... Znal jen dva manželské páry, které se Voldemortovi již třikrát postavily a kterým se má na konci tohoto měsíce narodit dítě... Ale mohl jim to nyní oznámit? Měl to právo je takto předčasně děsit? Ne, ne... Ještě není nic jisté. Nejlépe, když počká, až se ono dítě narodí. Voldemort si ho má přece sám vybrat... poznamenat jako sobě rovného... Ale hlavní bylo, aby se o této věštbě vůbec nedozvěděl.Ale pak náhle... Vzpomněl si na hluk za dveřmi... a na rozčílený hlas... byl si jist, že patřil hostinskému Bobovi... Někdo je nejspíš poslouchal a ten někdo má nyní v rukou zbraň, která může rozhodnout o mnoha osudech... i když nejspíš slyšel jen první část věštby.oOoSeverus Snape tvrdě dopadl na rozmočenou zem. Nasupeně se zvedl a zlostně se otočil na hostinského, který ho právě doslova vykopl ven."A ať už tě tu nevidím! Neřáde jeden neřádská... Poslouchat samotného Albuse Brumbála za dveřmi... Co mi asi řekne, až se to dozví?!" Soptil hostinský, načež po Severusovi vrhl poslední škaredý pohled a zabouchl za sebou dveře.Mladý Snape si otřel zablácené ruce do už tak dost špinavého pláště a přetáhl si přes hlavu kápi. Jen ať si na něho ten tlusťoch klidně ječí, jemu to bylo upřímně jedno. Slyšel právě totiž něco, za co ho jeho Pán dozajista štědře odmění. Možná si tak získá jeho náklonnost a důvěru. Byl svědkem právě vyřknuté pravé věštby. Věštby, která říkala, že se má narodit hoch, jenž dokáže porazit Pána všeho zla... Severusovi se tomu nechtělo věřit, ačkoli možné bylo cokoli... A celý už se tetelil, až svému pánovi sdělí, co právě vyslechl.Potěšeně se pro sebe usmál, vytáhl hůlku a s hlasitým PRÁSK zmizel.Sotva během vteřiny se znovu objevil avšak nikoli již v Prasinkách. Stál na široké, tmavé a studené chodbě s chladnými kamennými zdmi. Byla zahalena v černých stínech a vznášel se v ní ledových vzduch. Severus ji znal a tak jistý krokem vyrazil přímo za svým hákovitým nosem.Došel do kruhovité místnosti s vysokým, temným stropem a dlouhými, obdélníkovitými okny, do nichž bušily prudké provazce lijáku. Ihned naproti němu plápolal v obrovském honosném krbu oheň, jenž zaléval celý pokoj rudým světlem a stíny, a kolem něho stály rozmístěná pohodlná křesla a pohovka. Nacházeli se tu jen tři kouzelníci, zahalení v černých hábitech a kápích, tiše mezi sebou diskutující.Když Snape vešel, zvedli k němu hlavy. Jen se jízlivě ušklíbl a stáhl si kápi z hlavy. Jeden z kouzelníků k němu vykročil vznešeným krokem."Severusi..." Oslovil ho ledovým hlasem, načež si i on stáhl kápi, aby odhalil své dlouhé plavé vlasy, aristokratickou tvář s ostrými rysy a bodavě modré oči."Je tu, Luciusi?" Vyhrkl na něho Snape bez meškání."Dlouho jsme se neviděli, viď?" pokračoval Lucius Malfoy úlisným hlasem."ÁÁ, koho pak to tu máme?" Zvolal další hlas, vysoký a jízlivý. To už k němu mířila krásná mladá žena s podlostí v očích. "Brumbálův mazánek se vrátil!" Ostatní smrtijedi se rozchechtali a Belatrix Lestrangeová dala ruce v bok."Tak je tady?""Přišel jsi za ním?" povytáhl obočí Lucius.Severu se pyšně ušklíbl a hrdě zvedl bradu. "Jo, za ním. Mám pro něho důležitou informaci, která mi jistě vynese místo jeho pravé ruky."Belatrix se pochybovačně zašklebila. "Co bys tak asi ty mohl mít tolik důležitého, aby tě Pán zla takto odměnil?""Vyslechl jsem věštbu, podle níž se má narodit kluk, který jediný bude mít ve své moci Pána zla zničit."