Noc zázraků

Evelyn

„Evelyn, pojďte za mnou do kanceláře," řekl mi šéf, když kolem mě prošel do ředitelny. Já jsem se zvedla ze židle, vzala jsem dokumenty k podpisu a šla jsem za ním.
„Mám tu pár smluv k podpisu," řekla jsem mu a položila jsem na jeho stůl štos desek.
Ředitel se posadil a řekl.
„Podepíšu a vy mi mezitím zrušte do konce týdne všechny schůzky, musím na služební cestu."
„Na Kdy je mám přehodit?" zeptala jsem se.
„Kdykoliv od příští středy."
„Jdu na to," dodala jsem a odešla.
Na počítači jsem si otevřela kalendář, vzala do ruky služební telefon a začala jsem obvolávat klienty a partnery.

Pracovní den mi skončil v pět. Z kanceláře jsem zamířila do obchodu a z něj rovnou domů. Tam mě jako vždy nic nečekalo. Mám syna, ale ten se mnou nebydlí. Jsem rozvedená a mám alergii na srst. Vybalila jsem nákup a večer strávila u televizního seriálu.

Takhle probíhal každý můj den.

Když jsem další ráno odtrhávala další papírek z kalendáře, zasmutnila jsem si.
„Všechno nejlepší, Petere," šeptla jsem si pro sebe se slzami v očích.
Co jsem to za matku, že jsem udělala něco takového?

---

Bylo to krátce po mýchosmnáctých narozeninách. Byla jsem bláznivě zamilovaná a do toho jsem sudovalastřední školu, takže když jsem domů přišla s tím, že čekám dítě, otčímzuřil. Nic jsem si z něho nedělala. Nikdy. Ránu do zad mi ale vrazil on.Jacob nebo Jay, jak jsem mu říkala.

Než jsem sebrala odvahu, uběhlo pártýdnů. Snažila jsem se být v pohodě a chovat normálně.
„Jayi?" začala jsem nenápadně,„Potřebuju s tebou něco probrat."
„Jasně," souhlasil a poslouchal mě,„Jen doufám, že nejsi těhotná, to by byl konec," a začal se smát.
Tímhle vtipem mě dostal, Oči se mizalily slzami. Začala jsem ale přikyvovat hlavou.
„No... Jsem..." zakoktala jsem zaraženě.
Jayovi zmizel pobavený výraz.
„To myslíš vážně?" zeptal se mě a jájenom přikývla, „No tak to ne. To je konec!"
Sbalil si nejnutnější a zmizel.

---

A protože už bylo pozdě, napotrat jsem jít nemohla. Dítě jsem, i přes nechutné poznámky otčíma, donosila aporodila bez jakýchkoliv komplikací. Jenže ani dál to nebylo ani trochupříjemné.

---

Ležela jsem na pokoji úplně vysílená a unavená. V rukách jsem držela svého malého synka svinutého v zavinovačce a nezmohla jsem se na nic jiného než se na něj s úsměvem dívat. To ale přerušil příchod mámy a otčíma, kterého máma poslouchá na slovo. Můj nevlastní táta ke mně beze slova přišel a, aniž by cokoliv řekl, si začal mého malého Petera fotit. Jen ne způsobem nevlastního dědečka.
„Co to děláš?" ohradila jsem se a začala jsem Peterovu tvář skrývat.
On se ale nenechal odradit a fotil dál.
„Přestaň sebou mrskat, ať ho můžu pořádně vyfotit!" hřměl, „Za dva dny si pro něj přijede paní ze sociálky, aby ho odvezla nové rodině."
„To nemůžeš!" křičela jsem s hrůzou v očích, „Mami!"
„Bude to tak lepší..."
Nemůžu uvěřit, že ani v téhle situaci se máma nepostaví na moji stranu.

Ta paní ze sociálky přijelaještě dřív, než jsme přijeli my z nemocnice. Otčím mi hned začal Peterabrát z rukou. Nechtěla jsem mu ho dát, ale nechtěla jsem, aby mu ublížil.Začala jsem hystericky brečet, ale neměla jsem co udělat. Vlastně jednu věcjsem udělala. Utekla jsem nadobro pryč.

---

Co jsem to za matku, když jsem si nechala vzít vlastní dítě?

Jako obvykle jsem si připravila věci so kanceláře, oblékla jsem se a vyrazila. Cestou jsem si koupila snídani a kávu jsem celý den strávila za psacím stolem zavalená prací.

Chvíli před polední pauzou za mnou přišel můj nejlepší kamarád z marketingového oddělení Justin. Justin Wallis byl o pár let mladší než já, vztah neměl, zato byl plný života a rád si užíval. Byl to vždycky on, kdo mě vždy vytáhl ven na skleničku vína, na výlety a do kina. Ani dnešek nebyl jiný. Přišel, sedl si ke mně na stůl a hodil na mě ten svůj šibalský pohled.
„Ahoj, krásko," začal tradičně.
Já už jsem zase měla ten svůj ani ne moc překvapený výraz.
„Asi se tě nebudu ptát, co jsi vymyslel, co? Ty mi to stejně povíš."
„Dneska se koná stezka odvahy."
„No to ne," couvala jsem hned.
„Ale no tak," přemlouval mě, „Naposledy jsme spolu byli venku před šesti týdny."
„Dneska se to fakt nehodí..."
„...Kvůli soukromým záležitostem. Ale tenhle den odmítáš už několik let a slíbila jsi mi, že někdy na tu stezku půjdeme," argumentoval Justin.
Chvíli jsem váhala.
„Fajn," povolila jsem.
Justin začal jásat.
„Výborně, výborně! Vyzvednu tě v osm, jo? Buď připravená."
A jako velká voda zase zmizel.

Jak řekl, tak dodržel. V osm hodin večer zazvonil u dveří a vyrazili jsme k lesu, kde se stezka konala. Tam už čekali pořadatelé, u kterých jsme se nahlásili a čekali až nás pustí.

Ta stezka nebyla nijak zvlášť děsivá. Klasická bojovka pro teenagery. Tu a tam něco vylezlo, vybaflo a zasyčelo. Ale objevilo se něco, co mi ten mráz po zádech způsobilo. Pláč. Pláč miminka v dálce. Ohlédla jsem se za zvukem do tmy. Nikde ale nic nebylo. Brekot však neustupoval. Nezajímalo mě, že Justin a ostatní pokračovali beze mě, já jsem se nechala strhnout pláčem a šla jsem za ním. K mému překvapení se ten pláč začal měnit na ženský hlas.
„Smutek. Strach. Minulost. Bezmoc. Stereotyp."
Ty slova opakoval pořád dokola a dokola. Šla jsem pořád za ním, až mě dovedl ke starému opuštěnému rozbitému domu. Ten hlas vycházel z něj. Chtěla jsem zjistit, co to znamená, co chce. Vešla jsem a viděla krásný kamenný oltář s nádhernou starou knihou. Její stránky byly krásně čisté až na pár slov na pravé straně. Písmo bylo pěkně úhledné a čisté. I text vypadal dobře.
„Smutek. Strach. Minulost. Bezmoc. A stereotyp. Takový je momentálně tvůj život. Dlouho ale trvat nebude. Dvacet tři let se trápíš kvůli skutku z minulosti. To trápení ale brzy skončí. Od teď bude všechno jinak."

---

Evelyn stála opět v lese na stezce. Zaraženě se dívala do tmavých stromů. Měla pocit, že něco slyší, ale po chvíli ten pocit zmizel.
„Hej, Evelyn," zavolal na Evelyn Justin, „Pojď."
Následovala ho dál, ale myšlenky měla jinde.

Když se další den setkala s Justinem na obědě, poznal na ní něco zvláštního.
„Stalo se něco?" zeptal se jí.
„Co máš na mysli?"
„No, chováš se nějak zvláštně, tak se zajímám," vysvětloval Justin.
Chvíli jsem se rozmýšlela, ale nakonec jsem mu všechno řekla.
„Rozhodla jsem se, že najdu svého syna. Petera."
„Cože?" nechápal, „Syna?"
Evelyn se nikdy nechlubila s tím, co se tenkrát stalo.
„Před lety jsem ho dala k adopci. A lituju toho. Protože jsem k tomu byla donucená."
„A jak to chceš udělat?"
,,Přemýšlela jsem o letáčcích s jeho jménem a datem narození a... nevím... telefonním číslem..." odpovídala trochu zoufale.
„Budeš chtít pomoc?"
Evelyn svého kamaráda dobře znala a tuhle otázku čekala.

Od té doby se soustředila jen na hledání jejího už dospělého syna. Díky tomu úplně zapomněla na svůj původní životní cíl dosáhnout postu ředitele pobočky. Rodina pro ni přeci jen byla o něco důležitější.

---

Kolem letáčku prošel i mladý muž se svou manželkou a malým dítětem v kočárku. Jeho zrak padl na text a zastavil se. Na chvíli pocítil štěstí a naději.
„Myslíš, že ty letáčky vyvěsila tvoje pravá máma?" zeptala se Caroline svého milého.
„Vypadá to tak. Vidíš? Ty údaje jsou pravdivé!"
Caroline ho chytla za ruku.
„Jestli jo... To bude něco," pokračoval.
„Měl bys to zkusit, Petere. Přeju ti, abys ji našel," podporovala ho.
„Máš pravdu," potvrdil a opsal si telefonní číslo z plakátku.

---

Trvalo dva telefonáty a možná stovky zpráv, než se po domluvě setkali v městské kavárně. Evelyn Peterovi všechno vysvětlila. Omluvila se mi a on jí odpustil. Představil jí svou rodinu. Manželku Caroline a synka Christopha.

Evelyn se nikdy nestala ředitelkou pobočky. Radši tráví čas se svou novou rodinou.

KONEC