Noc zázraků

Nicol

  Nikdy jsem netušila, že lidé umí být tak krutí a soudit lidi, aniž by znali jejich příběh. Jsem Nicol, studentka třetího ročníku oděvního designu. Ráda šiju, proto taky dělám to, co dělám. Školu mám ráda a baví mě, ale jediné, co se mi bytostně příčí, jsou lidé, kteří se v té škole vyskytují.

Abych všechno uvedla napravou míru. Jsem blondýna. Už od malička. Nemám žádné melíry, žádnou barvu,prostě krásné přírodní blonďaté vlasy a do toho štíhlou postavu. Toto spojenívyvolává v mých spolužácích mylné dojmy. Nevím, jak bych to řekla, alevím, že pokaždé to je úplně stejné. Jednoduše řečeno všichni studenti (zdůrazňuji,že pánové) po mně na chodbách, v jídelně, v učebnách pokřikují různé...řekněme expresivní narážky.

---

„Hej! Za kolik dáš i mně?" řval po mně na chodbě jeden trouba z třeťáku, „Stephanovi jsi prý dala i za dva litry!" Zavřít oči nebo zacpat si uši jsem nemohla, protože by se zvýšilo riziko, že bych do někoho narazila nebo by mi vypadly z rukou všechny knížky. Místo do učebny jsem zabočila na dámské toalety, zalezla jsem do kabiny a zamkla se. Sedla jsem si na záchodovou mísu a pustila jsem ven slzy. Já přece nejsem žádná prostitutka! říkala jsem si přesvědčeně v hlavě. Na toaletě jsem zůstala až do zvonění. Počkala jsem, až chodba utichne a rozešla jsem do třídy.

„Omlouvám se, paní, učitelko, na záchodech byla fronta," řekla jsem automaticky jako omluvu a šla jsem si sednout k svému stolu. Učitelka by to ani dál neřešila, pokud by se do toho nevložila Marianna
„Jo, fronta, jo? Neužívala sis zase náhodou v kumbále s nějakým svým platičem? Scott ze čtvrťáku nebo Rick z ekonomickýho?" dodala a všechny ostatní se začaly smát.
„Ono je jedno, jestli byla Nicol ve frontě nebo v kumbále, ale ty, Marianno, sis svou poznámkou právě vysloužila ústní zkoušení u tabule. Tak prosím, milá dámo," vyzvala jí učitelka.
Marianna otráveně vstala a šla k tabuli.

---

Ano, přesně tak. Můj vzhled mi zařídil nemalou pověst lehké holky, přesto já sním jen o jednom. Chci najít chlapa, který těm lžím nebude věřit a bude mít rád jen moji osobnost. Paradox na celé historce o lehké holce je fakt, že, i přesto, že mi už pár měsíců je osmnáct, jsem ani jednou neměla žádnou takovou příliš osobní známost. Ale... Jak to mám všem dokázat? Mám jim donést potvrzení od doktora? Možná, že kdybych přestala být tak hezká, nikdo by si mě nevšímal. Jenže naši mi nedovolí jakoukoliv změnu. Popravdě ani nevím, jakou změnu bych měla udělat. Do školy se ani moc upravovat nemusím, narážky budou pořád stejné.

Procházela jsem chodbou do učebny co nejrychleji a přímočaře a, abych nic nemusela poslouchat, nasadila jsem si do uší malá sluchátka, aby je nikdo neviděl a aby oni si mohli pokřikovat, jak chtějí. Ale jak se ukázalo, ani sluchátka nepomáhají.
„Vezmeš mě i za pětikilo?" slyšela jsem skrze hudbu, „Ta noc byla nezapomenutelná! Kdy si to zvopáknem?"
Skoro jsem běžela, abych před narážkami utekla, ale nepovedlo se. Narazila jsem do jednoho kluka ze čtvrťáku.
„P...pardon," zakoktala jsem a pokračovala dál.
Bohužel to ale nebyl konec narážek.
„Puso! Tak se na nás otoč! Nabízíme trojku za trojku!" křičeli na mě další dva borci a smáli se, „No ták!"
Jejich blbé kecy doplnili dost bolavým, dost nepříjemným a dost nevkusným plácnutím přes... zadnici, abych byla slušná. To už byla poslední kapka. Sundala jsem si z uší sluchátka a ostře jsem jim pověděla.
„Tak to by stačilo! Žádná trojka za trojku! Nevím, kdo vám nakecal, že dělám takový ty věci za prachy, ale ten někdo vám lhal."
„No ták, nedělej drahoty, kočičko," útočili na mě dál.
Neudržela jsem se a oběma jsem vrazila pořádnou facku.
„Ještě slovo a chytneš druhou o zem!"
Otočila jsem se, odešla a nechala jsem je tam stát jako přilepené.