Noc zázraků

John

„Policie, stůj!" ozývalo se za mnou.
Já jsem ale nezastavoval. Další roky za mřížemi fakt strávit nechci. Před rokem mě pustili z vězení, kde jsem si odseděl pár let za loupežné přepadení a těžké ublížení na zdraví. Teď to ale bylo jiné. Zabil jsem je. Zatlačili mě do kouta, neměl jsem jinou možnost.¨

---

Stáli kolem mě tři namakancia barman. Já byl jako utržený ze řetězu. Měl jsem v sobě pár piv, několikpanáků whisky a láhev stejného pití v ruce. Nechtěli mě pustit ven, takjsem si tu cestu prostě udělal. S nožem v ruce. Jeden z návštěvníkůzavolal poldy a mně nezbývalo nic jiného než utéct.

---

„Scotte! Stůj, nebo použiju zbraň!" křičel polda.
V černém oblečení a tmě noci jsem potřeboval jediné. Zmizet do tmavé uličky bez lamp. Do cesty se mi ale postavil les na kraji města. Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli do něj mám běžet nebo ne. Jestli jsem ale nechtěl být chycený, musel jsem. Podle hluky mě policie chvíli následovala i v lese, ale postupně zvuky a hlasy policistů utichly. Běžel jsem tak dlouho, dokud jsem nenarazil na starou ošklivou polorozpadlou chatrč. Viděl jsem v ní dobrou schovávačku před policií. Vběhl jsem dovnitř, ale zůstal jsem stát jak přikovaný. Mohla za to ta potemnělá atmosféra a kniha, na jejíž stránce stálo moje jméno. John Scott. Podíval jsem se do ní. Byly v ní zápisy všech mých trestných činů! Jak jsem to četl, viděl jsem všechno před očima.

---

Zaparkoval jsem za městem na polní cestě. Ještě v autě jsem z batohu vytáhl pytlíček zelené byliny a papírky. Trochu jsem si ubalil a zapálil si. Po chvíli vedle mě zaparkovalo druhé auto, vystoupil z něj tak dvacetiletý mladík a šel k mému okénku.
„Máš to s sebou?" zeptal jsem se ho.
„Přesně," odpověděl a předal mi obálku.
Rychle jsem si peníze od něj přepočítal a předal jsem mu za to deset stejných malých pytlíčků.

Další den u mě zazvonilipolicajti. Očividně mě někdo z mých důvěrných zákazníků udal. Nestihl jsemnic schovat, tudíž všechno našli. Čekaly mě dlouhé hodiny na policejní stanicistrávené výslechy.

---

Těch stránek bylo popsaných skoro pět včetně všech vykradených obchodů a bytů. K mému překvapení se na konec seznamu samo od sebe připisovalo další písmo. Byla to ta dnešní rvačka v baru. Myslel jsem si, že na mě pořád působí ty omamné látky. Sedl jsem si na zem a čekal. A čekal jsem a čekal, až jsem po chvíli usnul.

Když jsem se probudil, znovu jsem se podíval do knihy. Předpokládal jsem, že všechno zmizí, ale naopak. Něco tam přibylo. Přečetl jsem to nahlas.
„Kriminálník, ostřílený vykrádač, a dokonce i vrah. Takoví bývají vyvrhely společnosti. Každého ale doženou výčitky svědomí a je jenom na něm, jak s nimi naloží."

---

John vyšel z lesa zničený s myšlenkami pryč.
„Jsi špatný člověk," zaslechl najednou.
Myslel si, že má bludy, že se mu to jenom zdá, jenže na něj pořád někdo mluvil.
„Měl by ses stydět. Tolik obětí... A co jejich blízcí? Jak se asi cítí?"
John si začal zacpávat uši. Hlas ale pokračoval.
„Jak se asi cítí ta starší paní, kterou jsi připravil o syna? Jsi špatný člověk! Jak si můžeš takhle vykračovat?"
Ten hlas zněl Johnovi v hlavě asi hodinu, než se rozhodl něco udělat. Zašel do lékárny a koupil si krabičku silného ibalginu. Zavřel se v bytě. Ve skřínce našel neotevřenou láhev vodky. Tu si připravil a k ní i krabičku léku. Silně do ní praštil a z pilulek udělal prášek. Ten nasypal do láhve a začal z ní pomalu upíjet.

„Raz! Dva! Tři!" odpočítával velitel zásahu a zásahová jednotka vpadla do bytu. Museli vyrazit dveře, aby se tam dostali. Pod nabitými zbraněmi procházeli byt, dokud nenašli Johna Scotta bezvládně ležet na pohovce. Na stole stála láhev vodky vypitá ze tří čtvrtin a vedle ní poházená plata od rozdrcených prášků. Velitel zásahu se k němu sklonil a pokusil se nahmatat puls. Po chvíli však jen zkonstatoval.
„Mrtvý."

KONEC