Osud - YakuLev

~12~

Svůj cíl jsem vzal vážně, zítra řeknu Yakuovi, co k němu cítím. Je neděle a já se snažím vymyslet jak mu to řeknu. Rozhodl jsem se, že se půjdu projít a zkusím něco vymyslet. Hodil jsem přes oblečení nějakou mikinu a vyrazil. Chvíli jsem bezcílně bloumal po městě, až mě nohy zavedli do parku. Toulal jsem se vedlejšími cestičkami, než jsem na jedné z laviček spatřil mně povědomou osobu. Vždyť to je Yaku! Co tu dělá, a proč vypadá tak zničeně? Začal jsem se ptát sám sebe. Už z dálky jsem na něm poznal, že asi něco nebude v pořádku. Možná mám šanci vyznat se mu. I když vlastně ještě nevím, co bych mu měl říct. Asi budu muset improvizovat. Rozhodl jsem se.

Přišel jsem k němu blíž a přisedl si na lavičku, kde seděl. Vypadal, že ho něco vážně trápí a tak jsem se ho starostlivě zeptal co. Díval se na mě s uslzenýma očima, vsadím se, že mě ani nemohl pořádně vidět. Následně mi odpověděl, že se nic neděje. Snažil se znít co nejvíc normálně, jenže mu to moc nešlo. Protože pořád vzlykal, i když se to asi snažil ovládat a zastavit. „Sempai, u tebe je normální mít takhle po večerech depky v parku?" Nasadil jsem svůj přátelský tón a trochu vtipu v hlase. Nezdál se, že by to byť jen trochu ocenil. Místo toho my odsekl další otázkou: „Co myslíš, je u lidí normální mít depky?"„Záleží na situaci." Stále jsem se snažil o pozitivní tón. „Přijde ti jako dobrej důvod to, že jsem zbytečnej?!" Obrátil se na mě s neustále tekoucími proudy slz. „No, důvod k depresi to je, ale..." odmlčel jsem se, abych si srovnal myšlenky v hlavě, „...proč by si potom měl depku ty, sempai?" Yaku nevypadal, že to úplně pochopil, zmateně se na mě díval. Najednou zvýšil hlas: „Copak jsi úplně natvrdlej?!" Díval jsem se na něj klidně, ale uvnitř mě ničilo, že ho to užírá, tak moc, na to, aby se choval takhle.

„Řekni mi pravý důvod, proč má Yaku Morisuke depku." „Protože je úplně k ničemu, zbytečnej!" Vyjel na mě znovu. „Tak to tu oba mluvíme úplně o někom jiném, protože ten Yaku Morisuke, kterého znám já, by o sobě takhle nikdy nepochyboval." Ozval jsem se stále ledově klidný, i když už jsem měl sto chutí na něj zařvat, že ho miluju a ať se tady tak neschzuje, ale zachoval jsem klid. „Co ty o mě vůbec víš!?" Obrátil na mě svůj zlomený pohled. Bodlo mě z něj u srdce, byl to pohled plný bolesti a... zoufalství? „Dost na to, abych věděl, že tohle nejsi ty!" Taky jsem už trochu zvýšil hlas. A potom jsem udělal něco co překvapilo i mě. Prostě a jednoduše jsem ho objal.
Nejdřív byl taky překvapený, jako já, a chtěl se vysmeknout, ale záhy pochopil, že to stejně nemá smysl, uvolnil se a znovu začal vzlykat. Hladil jsem ho po zádech, dokud se nevybrčel, nejspíš to vážně potřeboval.„Ty nejsi zbytečný, sempai, potřebujeme tě, celý tým, já tě potřebuju..." Zašeptal jsem mu do ucha, když jsem ho něžně hladil.

Ještě chvíli jsme setrvali v objetí, než se sempai odtáhl. „D-děkuju Leve." Řekl najednou, když se na mě zadíval. Zašátral jsem v kapse a podal mu kapesník, aby si setřel další slzu co mu stékala po tváři. Už se uklidnil. „Neděkuj, tohle by udělal přece každý." Usmál jsem se na něj. Asi jsme tu seděli už dlouho, protože, když jsem se rozhlédl, všude byla tma, cestičky v parku osvětlovaly jen pouliční lampy. Celkem romantické, no spíš pro mě bezpečné, protože jestli se mu hodlám vyznat a on to vezme jako špatný vtip, nejspíš se mě pokusí zabít a já se mu můžu v té tmě lépe ztratit. Kdo si sakra plánuje vyznání lásky jako zběsilý útěk, když se něco zvrtne?! Jenom takovej zoufalec, jako já. Jaká ironie, teď jsem ten zoufalec tady já.