Osud - YakuLev

~6~

Ráno jsem se probudil, přinesli my snídani, poživatelná byla, ale co si budem, bylo to prostě nemocniční jídlo, takže všude to chutná líp jak tady. Když už jsem jedl tak mě naštěstí pro mě zbavili kanily. Zase jsem se dost nudil, takže jsem si po většinu času snažil psát s přáteli, ale jelikož byli všichni ve škole nikdy jsme na naši konverzaci neměli víc než deset minut v kuse, tak jsem sledoval seriály, přesně tak, skoro celý den. Chvíli jsem se pokoušel vymýšlet nové volejbalové strategie, ale brzo jsem to vzdal, protože jsem si je neuměl dostatečně realisticky představit, když jsem je hned s někým nemohl vyzkoušet. Bylo asi okolo třetí odpoledne a přišli mi oznámit, že za chvíli přijdu na řadu s operací. Ne že bych z toho byl zrovna nadšený, byl jsem z toho docela na nervy, protože jsem moc dobře věděl, co se stane pak. Nebudu moct hrát volejbal. „Prozatím,"Řekl jsem si odhodlaně. Zanedlouho za mnou přišli dva doktoři, kteří mě odvezli i s postelí, která má mimochodem kolečka, na operační sál. Tam jsem dostal masku do které byl přiváděn plyn s narkotickými účinky, a ten mě brzy zbavil vědomí.

Probudil jsem se zpět v nemocničním pokoji. Kousek pod klíční kostí mě něco nehorázně svědilo. Chtěl jsem se tam poškrábat, ale nešlo to jelikož to bylo přelepené jednou velkou náplastí, zřejmě kvůli tomu, abych se tam neškrábal. Poté se znovu zjevil onen doktor který mě uvítal už při mém prvním probuzení tady. „Necháme si tě tu chvíli na pozorování, když vše půjde tak, jak má mohl by si za pár dní domů, ale budeš muset zůstat ještě minimálně deset dní doma, kvůli oslabené imunitě." Na to jsem jen kývl.

"Pár dní" nejspíš pro doktory znamenalo úplně něco jiného, než pro normální lidi, jelikož jsem tu stvrdnul další týden, i když říkali že jde vše podle plánu. Konečně mě pustili, bylo vážně příjemné vyjít zase ven a nehledět na svět jen z okna nemocničního pokoje. Přijela si mě vyzvednout mamka, i když mě pravidelně jezdili naši navštěvovat, byl jsem rád že s nimi můžu zase domů. Co jsem dělal celé dny doma, i ten týden v nemocnici? Doma jsem se snažil dohnat zameškané učivo, i když to mi většinou nezabralo celé dny, jen tak půlku, takže ve zbytku volného času jsem, jak jinak, buď sledoval seriály a nebo si znuděně pinkal s volejbalový míčem ležíc na posteli a přemýšlejíc co budu dělat dál... Většinou jsem nic moc nevymyslel.

Konečně nadešel den kdy jsem mohl, po kontrolách a vytažení stehů z oné, teď už tolik nesvědivé, jizvy, jít zase do školy. Ráno jsem začal obvyklím rituálem - cestou do školy jsem se stavil koupit si ranní kafe. Vešel jsem do kavárny, tam mě jako obvykle s úsměvem uvítala dcera majitele Arisu-san. I když dnes v tom jindy čistě zářivém úsměvu byla trocha vážnosti a starostí. Přišel jsem blíž k pultíku a hned se starostlivě zeptala: „Yaku-kun, kde jsi byl tak dlouhou dobu? Je vážně neobvyklé tě tu měsíc nevidět." Na to jsem potřeboval najít slova. Arisu-san to pochopila a tak se raději zeptala na kávu: „Jako obvykle, Yaku-kun?" Přikývl jsem, a k tomu ještě dodal: „bez kofeinu, prosím" Jestli chci, aby doktoři poznali jenom minimální výchylky až budu brzo hrát musím to maskovat i "zdravým životním stylem". I když jsem v hloubi duše cítil že to doktory a přístroje jen tak neoklame, potřeboval jsem něčemu věřit. Mezitím než pro mě Arisu-san připravila kávu, připravil jsem si jak jí řeknu co se stalo, nechtěl jsem jí úplně lhát, mám jí docela rád, ale ani jsem jí nechtěl říkat úplně podrobnosti. „Tady je tvoje Capuchino bez kofeinu, Yaku-kun" řekla s úsměvem podávající mi kelímek s kávou. „Odpověď na tvoji první otázku je taková," začal jsem nesměle, ona se opřela lokty o pultík a čekala co že mě vypadne, „že jsem musel být chvíli v nemocnici, je pravda, že ta chvíle se trochu protáhala." Hleděla na mě s otázkou a zároveň se starostmi v očích, jelikož jsem jí to momentálně neměl čas a ani chuť vysvětlovat pohotově a hlavně asi dost čitelně jsem zalhal: „Nebylo to nic vážného, nemusíš se bát." Asi jsem se u toho začal červenat, protože se se trochu pobaveně usmála. Zaplatil jsem a už jsem odcházel, ještě jsem se otočil mezi dveřmi a zamával Arisu-san na rozloučenou, zamávala nazpět, ještě za mnou zavolala: „Těším se na léto, přijdeš na brigádu že, Yaku?" „S tím počítej." Zavolal jsem nazpět a odešel z kavárny.

Do konce školního roku zbýval asi měsíc, školu jsem v pohodě dohnal a pravidelně chodil na každý trénink, většinou jsem se soustředil na svůj postřeh a nahrávky, většinou o zeď, což byly věci, které mi nikdo nezakázal. Naštěstí, jinak bych se z toho psychicky zhroutil kompletně. Čas vážně utíkal rychle, až nadešel poslední trénink tohoto školního roku. Probíhal jako každý jiný trénink v roce, jen s tím rozdílem, že než jsme se všichni rozešli svými směry, svolal jsem k sobě celý tým, potřeboval jsem jim říct vážně důležitou věc: „Kluci, slibte mi, že ať přijde do týmu příští rok kdokoli nevyzradíte mu moje "tajemství" dokud neuznám za vhodný nebo to dotyčnému neřeknu sám." Tím svým tajemstvím jsem myslel onu nedávnou událost, kvůli které jsem si přišel značně vystrnaděný z dění, naštěstí to všichni pochopili. „Co si o nás myslíš Yaku, že jsme kamarádi na prd nebo co?" řekl najednou s pobavením v hlase Yamamoto všichni jsme se na něj najednou otočili. „S tím jsme všichni počítali." Ozval se Kuroo. Všichni jsme se společně zasmáli nad moji naivitou. Jak jsem si mohl vůbec myslet, že můj tým, moje druhá rodina, mě nepodrží, když je potřeba? Poté jsme se rozešli každý svým směrem, ale před tím si slíbili, že se o prázdninách všichni sejdeme na volejbalovém kempu.

Letní prázdniny probíhaly dost v poklidu, většinu prázdnin jsem trávil v kavárně na brigádách, kde jsem byl s Arisu, s ní po boku jsem nabyl pocitu, že se ze mě za ty dva měsíce prázdnin stal profesionální barista, pokaždé když jsme spolu trávili čas, měli jsme se o čem bavit, byla s ní zábava. Zhruba uprostřed prázdnin jsme se celý tým sešli na volejbalovém kempu, přesně jak jsme si slíbili. Trval jen týden, ale i tak jsem byl rád, že můžu spoluhráče zase vidět. Proč jsou ty prázdniny vždycky tak krátké? Ptal jsem se sám sebe když se chýlil ke konci poslední den prázdnin, který jsem, jak jinak, strávil v kavárně s Arisu. Do školy jsem se vlastně docela těšil, na pravidelné tréninky i na nové členy týmu a byl jsem odhodlaný, že si zahraju v oficiálním zápase. S těmito pocity jsem usnul.