Osud - YakuLev

~9~

Týden uběhl rychle a už tu byl pátek, den turnaje. Sice jsem ráno nemusel vstávat tak brzy, jako normálně do školy, ale i tak, prostě jsem se těšil, nemohl jsem dospat a vzbudil jsem se už v sedm. Už včera večer jsem si sbalil všechny věci do tašky, která ležela vedle mé postele, jediné co v ní chybělo byla svačina. No, jelikož nejsem takový profesionální kuchař,  rozhodl jsem se, že si větší část svačiny koupím cestou ke škole. Vyrazil jsem asi ve čtvrt na devět, v klidu jsem si koupil svačinu a pomalu se vydal ke škole, kde jsme měli sraz. Přišel jsem ke škole, bylo za deset minut devět, ale většina lidí tu ještě nebyla. Teprve až po šesti minutách všichni dorazili. Nasedli jsme do autobusu, chtěl jsem se dostat co nejvíc dozadu, najednou jsem ale uviděl volné místo vedle Yakua, zhruba v polovině autobusu, neváhal jsem, zeptal se jestli tam někdo sedí a po záporné odpovědi si přisedl. Možná na tom asi vážně něco bude. Je mi s ním dobře a to nemyslím z pohledu kamarádství.

Byl jsem s trenérem domluvený, že pojedu s nimi, i když se mi dneska asi nepovede hrát, stejně jsem si tajně přibalil dres, mamce jsem oznámil, že mi trenér nabídl, ať jedu tým podpořit z lavičky, ona to pravda vlastně byla. Zoufale jsem se snažil dostat do hry a prvním krokem bylo jet na zápas, potom se to prostě nějak vyvrbí. Doufám. Ke škole jsem přišel dříve než ostatní, protože jsem si ještě potřeboval "promluvit" s Nekomatou senseiem.

„No taaak, sensei, prosím. Můžu aspoň chvíli hrát? Prosím." To asi vypadalo vážně zoufale, ale to je mi momentálně jedno, potřebuju se aspoň pokusit hrát. „Promiň, Yaku, neříká se mi to snadno, ale... Dneska ještě ne, doktoři ti to přece zakázali." Odpověděl mi Nekomata sensei se vřelím a zároveň ústaraným pohledem. Co je mi po doktorech, ať si říkají co chtějí, já budu hrát. Jen jsem svěsil hlavu, smutně, ale s jiskrou odhodlání v očích, se podíval na trenéra, který mi v zápětí navrhl, že bych mohl s ním sedět na lavičce, jako asistent trenéra a nebo jako psychická podpora pro tým. Pozici asistenta trenéra jsem přijal. Tak to ten svůj dres asi dneska úplně potřebovat nebudu. Odfrkl jsem si, když jsem seděl na schodech u haly a čekal na zbytek týmu.

Netrvalo dlouho a všichni jsme se shromáždili u přistaveného autobusu. Dneska jsem neměl náladu na to, sedět s někým a povídat si s ním, tak jsem si sedl sám. Všichni měli někoho, ke komu si sedli a celou cestu si povídali, jen já a... a Lev jsme neměli dvojici. To mi došlo až, když se mě ptal, jestli si může sednout ke mě.  Bezmyšlenkovitě jsem odpověděl, že ano, jenže to byla chyba. Protože jsem vážně netušil, že se mě bude celou cestu vyptávat na spousty otázek, na což jsem vůbec náladu neměl. Chtěl jsem spíš přemýšlet, i když nevím k čemu by mi to bylo, dneska stejně hrát nebudu a do budoucna to nevidím růžově, pomyslel jsem si sklesle. Ne Morisuke, takhle přemýšlet nesmíš! Okřikl jsem se v duchu. Vážně úžasný, povídám si tady sám se sebou jako úplnej cvok, Bože můj!

„Aarh!" To jsem si sám pro sebe povzdechl nebo spíš zavrčel, opřel jsem hlavu do sedačky a už na to nechtěl myslet. Lev se na mě jen nechápavě otočil, asi to moje zavrčení bylo trochu hlasitější, než jsem chtěl, ale toužil jsem to ze sebe všechno vykřičet, prostě jenom otevřít okýnko autobusu a zakřičet z plných plic, bylo mi jedno co bych křičel, jen jsem to prostě potřeboval udělat, bylo toho na mě moc, těch emocí ve mě. Na jednu stranu jsem dobře pociťoval, že o mě mají všichni strach, jenže na druhou stranu jsem tak moc chtěl být alespoň trochu užitečný a hrát. Takhle jsem si připadal jako úplně zbytečná nicka, co nic nemá a nikam nepatří. Je zvláštní, jak jedna jediná událost, kterou si člověk ani nepamatuje, mu dokáže zbořit život, všechno v co věřil, všechno co ho naplňovalo a vše kde se cítil aspoň trochu užitečný a mezi svými a na co se tak zoufale, celý svůj bezvýznamný život, upínal. Měl jsem na krajíčku, byl jsem naštvaný, nespokojený sám se sebou, ale zároveň vážně zoufalý, že kdyby vedle mě neseděl Lev rozbrečel bych se jako malá holka. Jen kvůli tomu, že vedle mě seděl, jsem si snažil zachovat kamennou tvář, nebudu přece před někým ukazovat svoje slabiny a emoce a z nějakého důvodu, ne zrovna před ním. Ublížil bych mu snad, protože mu na mě nějaký zvláštním způsobem záleží? Ne, to je blbost, známe se krátce. Nakonec tuto myšlenku zahnal a zadíval se do sedačky předemnou.

Yaku-sempai se mi nezdá v pořádku, něco ho trápí, to vím už delší dobu, jenže když mi neřekne co ho trápí, nedokážu mu s tím pomoci, i když bych tak moc chtěl. Chtěl bych mu pomoct, aby se cítil líp, jenže když mi to sám neřekne, nemůžu to z něj tahat násilím. Celou cestu jsem se s ním snažil navázat konverzaci, jenže on se mi ani na moje otázky nesnažil odpovědět, nepřítomně se díval z okýnka jedoucího autobusu a po většinu času mě prostě ignoroval. Najednou si hlasitě povzdech, nebo spíš zavrčel a opřel se zpět o sedadlo. Takže jsem to zkusil znovu a promluvil na něj klidným a vřelím tónem. „Yaku-sempai, no tak, vím že tě něco trápí, ale když mi neřekneš co, nedokážu ti s tím pomoct a bude tě to jen dál sžírat zevnitř. A to by mě mrzelo." Pomalu se na mě otočil, podíval se mi do očí, jeho mandlově hnědé oči se na mě na okamžik podívaly takovým pohledem, který jsem u sempaie ještě nikdy neviděl, viděl jsem v nich snad zoufalost? Tento pohled jsem zahlédl jen na okamžik, protože se hned zase otočil zpět k oknu, jako bych tam vůbec nebyl a hřbetem pravé ruky si protřel oči. Měl je totiž maličko, ale viditelně, podlité slzami, toho jsem si všiml když se na mě na tu chvilku podíval, jak jsem toužil ho obejmout, pohladit ho po vlasech a do ucha mu zašeptat, že bude všechno v pořádku, že u mě je v bezpečí. Ale pokud bych se ho teď byť jen dotkl, nejspíš bych nebyl v bezpečí já.

Pokusil jsem se ho tedy ještě jednou jemně oslovit. „Sempai, já bych ti vážně rád pomohl, ale když mi to neřekneš nemůžu s tím nic..." „Co ti je vůbec po tom, co se mnou je?! Znáš mě sotva dva měsíce a už chceš abych se ti svěřoval? Takhle to prostě nefunguje, prober se už!" Vyjel na mě najednou zostra, trochu jsem sebou trhnul, protože jsem to vůbec nečekal. Poté se ode mě znovu odvrátil. Vypadal jako hromádka neštěstí, ničilo mě ho takhle vidět. To už autobus zastavoval před halou. Odhodlal jsem se mu položit ruku na záda a následně ho po nich jemně pohladit. „To bude v pořádku, sice nevím co se stalo, ale určitě se to nějak vyřeší a..." „Do háje, co jsi na tom nepochopil!? Já nepotřebuju tvůj, ani ničí jinej, soucit! Tohle je moje věc, tak se do toho laskavě nemontuj!" Zakřičel na mě, popadl svoje věci a vystřelil z autobusu. Všichni přítomní se na mě nechápavě podívali. Já jim nechápavý pohled jen opětoval, a tak jsem tam seděl s překvapeným výrazem, přemýšlejíc nad tím co se právě stalo. Když jsme vystoupili z autobusu, přišel ke mě Kuroo, který nejspíš viděl celé naše představení, protože s Kenmou od nás seděli přes uličku. „No Leve, gratuluju, nikdo se ještě neodvážil Yakua naštvat natolik, aby udělal, to co právě udělal. A víš proč?" „Emm... Ne."  „Protože by to taky mohlo být to poslední co by si v životě udělal." Řekl celkem zvesela a pobaveně.

Pořád se do toho hrabal, hrabal se do mých věcí. Do toho mu nic není, tohle zvládnu sám. Najednou jsem se prostě neudržel a zostra na něj vyjel, jen sebou trhl překvapením, ale moc to nepomohlo, protože za chvíli dotíral znova. To už naštěstí autobus zastavil u haly. Když nepomáhalo ho ignorovat, začal jsem na něj křičet, vůbec nevím, co mě to popadlo, musel mě slyšet celý autobus, za tohle se budu na do smrti stydět, to mi ale v tu chvíli bylo úplně jedno, pomohlo mi to uvolnit všechny emoce. Po svém vystoupení jsem jen popadl svoje věci a co nejrychleji z autobusu vypadnul. Cestou jsem se provinile podíval na trenéra, který se na mě pro změnu podíval s pochopením, věří mi, proto ví, že budu v hale a nikam jinam nepůjdu.

Jakmile jsem vyběhl z autobusu po tvářích mi začaly stékat potůčky slz, mířil jsem si to do haly. Běžel jsem, přes slzy jsem skoro ani neviděl kam běžím, jediné, co jsem věděl bylo, že se potřebuju někde vybrečet, jako nejvhodnější místo mi přišly záchody. Doběhl jsem tam, zavřel se v jedné z kabinek, zavřel záchodovou mísu a sedl si na ni. Přitáhl jsem si kolena k sobě a opřel si o ně čelo. Pak už jsem jen vzlykal, bylo mi jedno jestli mě někdo uslyší nebo ne. Potřeboval jsem to. Nevím jak dlouho jsem se užíral ve svém zoufalství, ale po nějaké době jsem kabinku opustil. Došel jsem k umyvadlu, tam si opláchnul obličej a ze dveří jsem vyšel, jakoby se nic nestalo. Zamířil jsem si to ke vstupu do tělocvičny, tam jsem si jen přezul boty a čekal na zbytek týmu.