Osud - YakuLev

~11~

Rozloučil jsem se s ostatními a vydal se svou cestou domů. „Morisuke, nezapomněl jsi na tu rodinnou večeři, že ne?" Zastavila mě mamka, když jsem si to po svém příchodu domů, zamířil rovnou do svého pokoje. „Ne mami." Zalhal jsem, dočista jsem to totiž vypustil z hlavy. „A kdy že vlastně je?" Zeptal jsem se, ale v zápětí, protože mamka vypadala docela nespokojeně, jsem s úsměvem dodal: „Chci se jenom ujistit, že si to pamatuju správně." „Už zítra." „Cože, to už je to zítra?!" Původně jsem chtěl znít vcelku neutrálně, jenže mě docela zaskočilo, že je to už zítra. „Doufám, že sis na zítra nenapláoval rande, nebo tak něco, protože si slíbil, že mi pomůžeš." „N-ne, zítra se nikam nechystám," odpověděl jsem pohotově, „a i kdybych někam šel, na rande to určitě nebude, žádnou holku nemám." „To bych totiž určitě věděla, viď Morisuke." „Přesně tak mami, už by jsi to dávno věděla." S těmito slovy jsem se jen otočil a šel do svého pokoje. Do háje, jak já nesnáším rodinný večeře. Ne že by mi vadilo množství lidí, to vůbec, jenže vždycky, jakmile se posadíme ke stolu, začnou debaty, no spíš výslech, a koho jiného než mě. Nejčastější otázky jsou o škole, ty se dají přežít, jenže pak se začnou vrtat v mém soukromí. To je kámen úrazu, protože i když je, někdy klidně i hodinu, než mě to přestane bavit, přesvědčuju, že nikoho nemám, pořád jim to nestačí. Takže se většinou po večeři, když všichni dojedí a už se jenom popíjí a klábosí, seberu a vytratím se do pokoje a nebo někam ven. Tušil jsem, že se vzhledem k nedávným událostem stane něco podobného i zítra.

Celou neděli jsem mamce pomáhal v kuchyni, člověk by nevěřil kolik se toho na jedné večeři sní. Bráchové s tátou, mezitím, co jsme vařili, v domě uklízeli. Okolo půl sedmé se začali scházet hosti. Nikdy jsem moc nepochopil účel těchhle rodinných večeří, chápu že se konají třeba na Vánoce, ale během roku mi přijdou docela zbytečné. Samozřejmě se vší úctou k mé rodině. Byl jsem rád za to, že když jsme jedli, nikdo se na nic moc nevyptával.

„Morisuke, tak co, už sis našel nějakou tu kočku? Máš na to docela věk." A je to tady, pomyslel jsem si otráveně, když se strejda zeptal na otázku, která musela aspoň jednou za tenhle večer padnout. Teď by bylo docela vtipný odpovědět mu, že mám přítele. To bych asi umřel smíchy, kdybych viděl jejich reakci. Ušklíbl jsem se sám pro sebe pobaveně. Ale místo tohohle excelentního vtipu jsem zvolil obyčejnou odpověď: „Ne, nikoho nemám." „A jak to jde s volejbalem?" Zeptala se pro změnu babička mile. Naprázdno jsem polkl a začal pohledem nervózně těkat po všech přítomných u stolu. Na pár sekund jsem vnímal jen tlukot svého srdce, který byl nepřirozeně rychlí a hlasitý. Nevědí to snad, nebo to byl záměr, ptát se zrovna na tohle? Co to má znamenat? Proč nedokážu prostě normálně odpovědět? Proč tak vyšiluju, jen se zeptali? Proč...? Proč...? Proč...?! 

Pohledem jsem spočinul na mamce, zoufale jsem se na ni díval, ani nevím proč, byl můj pohled tak zoufalý, ona naštěstí pochopila, že nejsem momentálně schopen na tuhle otázku odpovědět a tak odpověděla za mě: „Morisuke teď aktivně nehraje, jen trénuje." Děkuju mami, poděkoval jsem jí v duchu. „A jsi teď nějak prospěšný týmu?" Ozval se pro změnu strejda, který si během večera už dal pár panáků tvrdého. Jen jsem vytřeštil oči, další otázka na kterou nejsem schopný odpovědět. Je pravda, že si tuto otázku pokládám už dlouho a nejspíš častěji, než je zdrávo. Jsem teď pro tým nějak užitečný, nebo jsem jen přítěž, koule u nohy, které se z lítosti nechtějí zbavit? Tuhle otázku si kladu pokaždé když usínám, a pokaždé dojdu ke stejnému závěru... Pokud nemůžu hrát, jsem pro všechny jen bezvýznamná přítěž, jsem zbytečný, postradatelný a úplně k ničemu.

Sklopil jsem hlavu a značnou chvíli se němě díval do země s prsty zarytými do svých stehen. „Jak se ho na tohle můžeš ptát? Samozřejmě že je prospěšný týmu." To se mě nejspíš mamka pokoušela hájit. Ale já nebyl schopný slova, protože jsem věděl, jaká by byla moje odpověď - Nejsem potřebný, a užitečný jsem možná tak na nošení vody a ručníků. To je na tom to nejhorší, sám na tohle znám přesnou odpověď... Jsem zbytečný a k ničemu. Oči jsem měl sice pevně zavřené, ale i přes to se mi do nich začaly hrnout slzy. Cítil jsem na sobě pohledy všech přítomných u stolu. Věděl jsem, že už to dlouho nesnesu.

Najednou jsem se prudce zvedl od stolu a s pohledem stále zabodnutým do země rychlým krokem opustil jídelnu a vyběhl schody do mého pokoje. Tam jsem ze sebe sundal košili a naštvaně s ní mrštil na postel, hodil jsem na sebe sportovní tričko, kraťasy a mikinu, popadl jsem sluchátka, mobil a klíče a seběhl jsem dolů ke vchodových dveřím. Cestou jsem, tónem, který naznačoval, ať se mě nikdo ani nepokouší zadržet, nebo přemluvit oznámil: „Jdu běhat." Všichni na mě jen zmateně zírali. „Počkej přece, Morisuke!"  Zavolala za mnou mamka, ale to už jsem si nazul běžecké boty a prásknul za sebou vchodovými dveřmi.
Jakmile za mnou zapadly dveře, bylo to, jakoby ze mě spadl obří balvan, který zabraňoval mým emocím vystoupit na povrch. Do očí se mi nahrnulo ještě víc slz, které mi následně znemožnily ostré vidění, to mi ale bylo jedno, chtěl jsem jen běžet, utéct od všech problémů.

Nevím jak dlouho jsem běžel, ale když jsem zpomalil a otřel si hřbetem ruky oči, uvědomil jsem si, že jsem doběhl až do parku. Proč zrovna sem? Vlastně mi to bylo jedno, frustrovaně jsem si sedl na nejbližší lavičku a začal znovu nekontrolovaně vzlykat. Po pár minutách jsem zaregistroval, že si ke mě někdo přisedl. S uslzenýma očima jsem se na onu osobu podíval. Nevěřil jsem vlastním očím, vedle mě seděl Lev. Kde se tady sakra vzal? Ustaraně si mě prohlížel. Chtěl jsem se od něj odvrátit, ale začal na mě mluvit: „Co se děje sempai?" Zněl vážně a starostlivě. „N-nic neobvyklýho" Odpověděl jsem mezi vzlyky, které jsem se snažil tlumit. „Sempai, u tebe je normální mít takhle po večerech depky v parku?" Zeptal se znovu a k tomu se lehce usmál. „Co myslíš, je u lidí normální mít depky?" Odsekl jsem nazpět, on mi jen klidně odpověděl: „Záleží na situaci." „Přijde ti jako dobrej důvod to, že jsem zbytečnej?!" Dostal jsem ze sebe s neustále tekoucími proudy slz. „No, důvod k depresi to je, ale..." odmlčel se, „proč by si potom měl depku ty, sempai?" Zmateně jsem se na něj podíval, to mě předtím neposlouchal? „Copak jsi úplně natvrdlej!?" Zvýšil jsem hlas. „Důvod jsem ti už přece řekl, ne?" Pokračoval jsem značně rozrušeně. On se na mě jen s klidem v očích podíval a pak se stejným klidem řekl: „ Řekni mi pravý důvod, proč má Yaku Morisuke depku." „Protože je úplně k ničemu a zbytečnej!" Vyjel jsem na něj s očima uslzenýma tak, že jsem vůbec nic neviděl. „Tak to tu oba mluvíme úplně o někom jiném, protože ten Yaku Morisuke, kterého znám já, by o sobě takhle nikdy nepochyboval." Ozval se stále ledově klidný Lev. „Co ty o mě vůbec výš!?" Obrátil jsem k němu svůj zlomený pohled. „Dost na to, abych věděl, že tohle nejsi ty!" Pak najednou udělal něco nečekaného, objal mě, zničehonic. Byl jsem překvapený, ale pak jsem se uvolnil a nechal slzy volně stékat po mých tvářích a smáčet mu mikinu. To jsem potřeboval, potřeboval jsem aby mě někdo objal, aby tu se mnou byl. „Ty nejsi zbytečný, sempai, potřebujeme tě, celý tým, já tě potřebuju..."