Nevinnost

~14~

Lilith

Varovně jsem se na Rowana podívala a zatlačila mu na ramena, aby si znovu sedl na zadek a přestal se se mnou hádat. „Přestanu se s tebou bavit." Pohrozila jsem mu a Rowan protočil oči. „To bys neudělala." Zamumlal a zlomyslný úsměv si našel cestu na moji tvář.

„Ale udělala."

Ne neudělala.

Uchopila jsem spodní část jeho trika a přetáhla mu ho přes hlavu - i když Rowan moc nespolupracoval- a odhodila ho vedle na pohovku. „A pravděpodobně se asi sbalím a půjdu domů. Protože proč bych se měla bavit s někým, kdo mi tají věci, hm?" Usmála jsem se na něj a klekla si na kolena.

„Nikam nepůjdeš." Řekl ne-moc-šťastným tónem a já nad ním protočila panenky. „Nejsi moje máma, aby jsi mi rozkazoval, princezno." Zašeptala jsem a nakrčila na něj nos. Rowan mě sledoval se zvláštním výrazem ve tváři „A jestli mě to nenecháš udělat, oholím ti hlavu dohola. A to by byla docela velká škoda, nemyslíš?" Nevinně jsem se na něj uculila.

Rowan mě jen chvíli studovala a pak zaklonil hlavu dozadu a něco si pro sebe zamumlal. Pár vteřin jsem jen seděla na patách a obdivovala jeho krásu. Pak jsem z krabičky vzala nějakou desinfekci, obvaz a další věci.

Je krásnej.

Přemýšlela jsem nad tím, jestli mám říct, co mám na mysli, ale tu myšlenku jsem vyhnala z hlavy stejně rychle jak se tam jen objevila.

Vsadím se, že už dávno ví, že je krásnej.

Bůh ho pravděpodobně musel mít nejradši.

Neříkám, že ostatní kluci taky nejsou hezcí, ale na Rowanovi je něco zvláštního, co mě k němu přitahuje.

Měla bych se bát?

Nejspíš.

Celá ta věc s 'víc než kamarádi' je pro mě docela nová.

Je Rowan vůbec můj kamarád?

To nevím.

Ale ráda bych zůstala s tím, že je.

Myslím, že je můj nejoblíbenější člověk na tomhle světě.

„Ani bych se nedivila, kdyby tě někdo v blízké době zabil." Zamumlala jsem, když jsem začala ošetřovat jeho ránu na břiše.

Pravděpodobně bych po večerech brečela jako malé mimino a nakonec se ubrečela k smrti, ale to nemusí nikdo vědět.

Jako první věc, kterou Rowan udělal, když jsme přišli k němu domů bylo, že mi vyčistil rány a několikrát se ujistil, jestli jsem v pořádku.

Tenhle chlap mě nutí cítit zvláštní věci.

„A radši bych tě tu měla živého a v pořádku, než mrtvého a pár metrů pod zemí." Zašeptala jsem a ucítila jeho pohled. Vím, že já pro něj asi moc neznamenám, ale on pro mě znamená hodně - i když ho znám jen čtyři týdny. A myslím, že další smrt někoho blízkého bych už nepřežila. „A vsadím, že Milo to má stejně jako já." Na vteřinku jsem se podívala na psa, který nás sleduje z konce pohovky, a malinko se usmála.