Nevinnost

~11~

Lilith

Jordyn na mě zírala, jako by mi narostla druhá hlava, a já na ni jen zvedla obočí. „Počkej." Zvedla ukazováček do vzduchu a pozorně si prohlížela můj obličej. „Cameron? Jako Cameron Hayes?" Zeptala se a já pomalu kývla hlavou.

„Jo." Řekla jsem.

Teď se na mě dívala, jako by mi narostla třetí hlava. „Cameron Hayes tě pozval na rande?" Zněla překvapeně, ale já se při jejích slovech mírně zamračila.

„To není rande." Několikrát jsem zamrkala. „Je to jen kamarádská večeře." Vypadala, že mi to vůbec nežere.

„Jo, ale Hayes není tvůj kamarád, pokud vím?" Zvedla na mě obočí a já se kousla do spodního rtu. „Mluvila jsi s ním jenom asi tak... jednou?"

„To ale neznamená, že mě zve na rande." Začala jsem si hrát s hodinkami na zápěstí. „Říkal, že mě bere jen na večeři. O rande se nezmínil ani na vteřinu. Bude to jen normální večeře. Nic víc, nic míň." Povzdechla jsem si.

Jordyn mě chvíli pozorovala a pak pokrčila rameny. „Říkej si, co chceš." Usmála se a mrkla na mě. Trochu jsem se pousmála a podívala se na svůj klín.

Po škole jsem byla jako obvykle s Rowanem, a když jsem mu řekla o večeři s Cameronem, netvářil se příliš nadšeně. Možná jsem jen řekla něco špatně, protože mi pak už nevěnoval moc pozornosti. Odpovídal jen buď pokývnutím hlavy, nebo "hm". Většinu času byl na mobilu a ani jsem si nebyla jistá, jestli mě poslouchá.

Možná jsem jen moc mluvila a už ho nebavilo poslouchat o tom, co jsem dělala nebo co se mi dneska stalo.

Někdy mluvím moc a ostatní si na to vždycky stěžují.

A když většinu času mlčím, ptají se, proč nemluvím.

Znám někoho, kdo by mě dokázal poslouchat celé hodiny, aniž by mě někdo přerušoval, aniž bych se musela každých pár minut ujišťovat, že mě dotyčný poslouchá. Aniž bych se cítila nechtěná lidmi kolem sebe.

Moje máma.

Jordyn si strčila do pusy hrst brambůrků a pak vstala z pohovky. „Tak jo, zlato." Vzala mě za ruku a vytáhla mě na nohy. „Za hodinu tam máš být, tak se běž připravit. Příště chci slyšet všechno!" Zatáhla mě do mého pokoje.

„Je to jen večeře." Protestovala jsem, když mi otevřela skříň.

„ 'Je to jen večeře.' bla bla bla." Znuděně se na mě podívala. „No tak, holka, jestli je to jen večeře, tak si najdi někoho, s kým budeš randit. Koneckonců jsi dospělá a pořád ještě nemáš chlapa." Dramaticky si povzdechla.

„Já chlapa nepotřebuju," podotkla jsem. „Jsem naprosto v pohodě sama."

„O tom nepochybuju, zlato." Věnovala mi jeden ze svých úsměvů. „Ale nechci, aby ses cítila sama, když s tebou nejsem, nebo tak něco. Ty víš." Otočila se zpátky k mé skříni.

Chová se úplně jinak, když je s námi jedna z jejích kamarádek, než když jsme jen my dvě.

Tahle holka by mě vyměnila jen proto, aby mohla být v posteli s nějakým klukem.