The claim CZ

Kapitola 19.

Moje deprese se rozjeli až po pár dnech. Nejsem schopná vylézt z postele. Nejsem schopná se postarat o své děti. Bolesti se neustále projevují. ,,Maminko? " Zašeptá u mě hlas a já uvidím svého smutného chlapečka ,, Ahoj Lásko, nemáš si venku hrát? Je tak krásně?" Ptám se. Darius je ke mě nepouštěl. Překvapilo mě že se ke mě dostal. ,, Pojď ven se mnou. Prosím maminko. " Prosí mě. ,, Nemůžu andílku. Není mi dobře..." Chci mu říct ale přeruší mě. ,,Neboj se maminko já ti pomůžu a i Aurora." Ta se s úsměvem natiskne na mé tělo. S úsměvem se na ně podívám. Tak vy jste jim utekly.... Jste moje děti." Řeknu a usměju se.

Pohled Dariuse:
,,Tak řekněte že je nebudeme krýt pokud nebudou plnit naše podmínky..." Říkám své Betě když se dveře rozrazí. ,, Alfo hledali jsme všude ale vaše děti... nemůžeme je najít." Zavrčím. Ztratil jsem jejich matku která teď bojuje díky mě s depresí. Své děti neztratím. Vyskočím na nohy a rozejdou se rázně k mému domu kde cítím jejich pach. Ten mě vede do naší ložnice. S údivem a strachem zjišťuju že je prázdná. Triskem následuju pach který mě vede ven přes zahradu. Spěchám za pachem který mě vede k útulku a tam slyším smích. Vejdu tam a vidím svou ženu a děti jak si hrají se štěňaty. S úsměvem na ně kouká Peter. ,,Naprosto vás chápu. Vybrat si jen jedno je těžké ale jsem si jistý že to pravé si vyberete. " První kdo si mě všimne je Aurora která se ke mě s velkým úsměvem žene. ,, Tatínku my budeme mít štěňátko!" Vezmu si jí do náruče a vidím Amelii které úsměv upadne z tváře. Jdu k ní a ze zadu jí obejmu. Má zrovna u sebe štěně Akity -inu. ,,Líbí se ti ?" Ale jakmile uslyší můj hlas trhne sebou. Povzdechnu si... Posral jsem to. Celé jsem to posral. Nebýt mé posedlosti mít nás ní naprostou kontrolu tak by se to nestalo. Nevím čím to je. Ale když se něco stane nebo se vydá na útěk, vzplane ve mě oheň. A ten není schopno nic a nikdo udržet na uzdě. Můj vlk mě nutí jí označit. Naše páření je přerušené. Pokud by se nám podařilo znovu se spojit, jsem si jistý, že už bych jí neublížil. K tomu jí ale budu muset přemluvit. Ale po tom co jsem udělal to bude velmi těžké. Musíme se spojit nebo se můj vlk zblazní. Je to jediná možnost jak Amélii pomoct. A její vlk by se vrátil.

Z pohledu Amélie:
Díky dětem se moje deprese stáhla. Už jednou mi s ní pomohli. Tak proč ne podruhé? Říkám si. Mám na sobě štěně které mě vděčně olizuje. Ikdyž hned za mnou je moje noční můra. ,, Myslím, že by se svatba dala stihnout už za příští týden. Například v sobotu. Co ty na to?" Kývnu rameny že mi to je jedno. Stejně nemám na výběr tak proč bych se tím zabývala. Strhne mě do svého klína a podívá se do mých očí plných slz. Děti si toho naštěstí nevšímají protože si hrají a běhají se všemi štěňaty v útulku. Díky bohu. ,,Vím že jsem to posral Amélie. A věř mi , že se ani nedokážu zeptat a natož pomyslet na tvé odpuštění. Ale věř mi. Pomůžu ti jak jen to bude v mých silách. Jen tě prosím... prosím tě ikdyž si to nezasloužím... nedocházej. Ani ty a ani děti. Potřebuju vás ve svém životě víc než si myslíš. Vím, že ti všechno co jsem ti udělal se nedá odpustit, ale věř mi.... udělám cokoliv abych na tvé tváří znovu uviděl úsměv. " koukám na tvé ruce, které nervózně žmoulám. Nevím co chce ode mě slyšet. A tak pro jistotu mlčím. ,,Pokusím se být lepší. " řeknu tiše a slza mi steče po tváři. Stuhne. I jemu se vybaví onen incident:

Před 6 lety:
Můj táta se stal omega a od té doby se že mě stal kopací míč. Nikoho nezajímám. Všichni moji kamarádi dělají, že mě neznají. Vždy ke mě byli laskavý. Dnes jsem ale nejníže postavená omega ve smečce což ze mě dělá kopací míč. Nikdy před tím si nepamatuji, že by se jiné omey někdo špatně dotkl. Až na mě. Jsem doslova terčem posměchu. A dokonce ani jiné omegy nemají zájem se semnou bavit. Ze začátku jsem jednu kamarádku měla. Byla omega. Jmenovala se Mia. Ale tu za přátelství se mnou tak odsoudili a zbili, že se na mě už nikdy nedokázala ani podívat. Narozdíl ode mě odešla se svou spřízněnou duší celkem brzy. Záviděla jsem jí tu svobodu. Mé utrpení se ale stupňovalo. Darius si mě několikrát odchytl před školou a nechal mě pokaždé tak moc trpět až jsem omdlela. Pokaždém mém prosení jsem křičela, že se omlouvám a že se pokusím být lepší. Nikdy nepřestal.

Když se kouknu na Dariuse tak vypadá, že také vzpomíná. ,, Nikdy se nemusíš snažit být lepší.... ty jsi to nejlepší co mě v mém životě potkalo. A vždycky jsi byla." Řekne mi potichu do ucha když mi po tváři teče slza plná bolestných vzpomínek.

Omlouvám se za opravdu dlouhou aktualizace. Nevím kdy vyjde další díl snad brzy. Teď začínám procitat a žít život dospělého. Po nepřípustění k maturitě kterou budu dělat v září, rekvalifikace, a nové práce.... Nebudu říkat, že mě nenapadlo to ukončit. Ale to by mě trápilo více než, že nemám čas a I chuť a nápady psát. Vůbec jsem neměl poslední dobou chuť na psaní. Ale doufám, že se to zlepší a i moje psaní bude lepší. Doufám, že i přes tu budu to někdo bude číst a zkusíte mi dát motivaci na to dokončit to !
Díky a mějte se krásně !🩷