The Traitor of the Crown |TODODEKU|

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Shota po čas odloučení s Izukem začala navštěvovat doktorka. Byl to nápad Niny, protože sama tušila, že by se nejspíš potřeboval někomu vyzpovídat. Zažil si toho až moc, než aby o tom zůstal mlčet. ,,Abych vás mohla lépe pochopit, potřebuji zjistit jak se cítíte. Tím, že tu budeme sedět a zírat na sebe se nic nezmění," vydechla frustrovaně doktorka sedící před Shotem. Jejich dialog se nepohl už půl hodiny. Princ jí odmítal říct cokoli. Nemohl jí věřit, neměl k tomu žádný důvod. ,,Chci vám jen pomoci, veličenstvo. Celé království si dělalo starosti když jste zmizel. Zjištění toho co se vám stalo nenechalo nikoho chladným. Tak vás prosím... Řekněte mi, jak se cítíte." Shoto k ní konečně zvedl oči a počkal, až si vezme svůj zápisník. Chtěla si poznamenat vše, jen aby svou práci odvedla co nejlépe. ,,Já sám nevím," řekl popravdě a zamyslel se, ,,Lituju všeho co se stalo, ale zároveň vím, že to nebyla moje chyba. Nikomu bych nepřál zažít si, když jeho tělo ovládá někdo jiný." Doktorka si vše pohotově zapsala. ,,Vaše výsostí, já-" ,,Shoto. Říkejte mi Shoto, prosím." Doktorka se usmála a přikývla. ,,Shoto, já si nemyslím, že je třeba kvůli tomu cítit vinu. Snažil jste se kontrolovat to a dávat si pozor, přesto, že to nešlo. Víte to vy, ví to i ostatní." Princ přivřel oči a snažil se zahnat myšlenku na to, že si za to stejně může sám. ,,Můj otec mě celý život opakoval, že za své činy se musím postavit. Nemůžu být dost dobrý, když nebudu nejlepší." Doktorka zápisník odložila a sedla si vedle prince. ,,Váš otec není v tomhle ohledu svatý. To co se stalo vašemu bratrovi je jeho vina. To teď ovlivnilo následně i princeznu Tami a celou situaci co následovala." Na chvíli se odmlčela. ,,Pravdou ale je, že se snaží změnit. Královna Nina si všimla pokroků, které dělá, proto mě poprosila, abych zkusila promluvit i s vámi." Shoto se pousmál. Od doby, co je královnou se tu stalo hned několik pozitivních změn. ,,Natsuo má veliké štěstí, že ji má," zašeptal spíše pro sebe, ale odpověď mu přišla okamžitě. ,,Ano, to má," usmála se doktorka, ,,Ale zpátky k tobě. Mám dojem, že celé tvoje trápení nezahojil princ Izuku a stále to v tobě hluboko je. Tvoje minulost a teď i tohle. Budeme na tom společně pracovat, aby si se stal spokojenějším a tím i silnějším." Shoto souhlasil. Opravdu to nebyl až tak špatný nápad. ,,Tak zase pozítří, Shoto," usmála se a odcházela. Shoto lehce zamával. ,,Na shledanou, slečno Nemuri (Midnight)." Říkat si jmény bylo o dost příjemnější. Kroky obrátil zpátky do pokoje a tak jako každý den i dnes sepisoval dopis Izukovi. Dělal to tak každý den od doby, co napsal první. Chtěl, aby viděl, že o něj stojí a že se ho jen tak nevzdá. Psal mu o všem. O jeho léčení, o Tami i o nich dvou. Poslové tak mají každý den co dělat. Jezdit pro ně do Mightallu je na denním pořádku.

Mezitím Izuku pokračoval ve svém studiu. Dny se změnily v týdny. Byl do toho skutečně zapálený. Jeho učitel se zdál spokojený s jeho výsledky, které byli lepší než kdy předtím, ale o chlapce si také dělal starosti. Měl neustálý utrápený výraz a kruhy pod očima větší než Shinso. Výrazně se zlepšil především v šermu. Trénoval každý den, aby mohl Shota ochránit před kýmkoli, kdo by se mu pokusil ublížit. Samozřejmě na něj myslel, ale vidět ho ještě nechtěl. Zrovna dopisoval zápisky na látku, kterou měl v plánu se učit, když na jeho dveře zaťukal Yagi. Izuku se ke dveřím otočil a čekal až kdo vejde dovnitř. ,,Chlapče, upracuješ se k smrti," pousmál se lehce smutně a přišel k němu s další várkou dopisů. Každý den mu je trpělivě nosil, přesto že Izuku vždy odmítl. Neměl sílu je číst po tom prvním. ,,Odnes je, prosím, mám tu práci." Yagi se lehce zamračil. Sešit mu pod rukama sebral a hbitě odcházel z jeho pokoje. ,,Počkat-" ,,Někdo za tebou přijel. Nebylo by slušné je odmítnout," skočil mu král do řeči. Izukovi hned hlavou bleskl Shoto, a už by i odmítl, kdyby nezaslechl Denkiho hlas.
,,Vy to tu máte fakt skvělý! A toho místa! To by se dalo zaplnit, nechcete něco koupit?" zkoušel hned Denki.
,,Nejsme tu kvůli tomu," zastavil ho Fumikage.
,,Pravda, pojďme najít Izuka a rozveselit ho!" konstatoval Tenya rychle.
,,Ale- tohle je skvělá příležitost," posmutněl Denki.
,,Proboha, já si od tebe potom něco koupím," zasmála se Ochaco.
,,Vážně?" Denki zněl opravdu rozradostněně. Už dlouho se mu nepodařilo nic prodat.
,,Pojďte už," popoháněl je Shinso.
Izuku tiše vydechl a protáhl se na židli, aby si prokřupal ztuhlá záda. Dlouho už s nikým v kontaktu nebyl a asi mu to i lezlo na mozek. ,,Dobře, řekni jim ať vejdou." Yagi se usmál a se stálým úsměvem na tváři je pozval dovnitř. První vešel Denki, který se hned začal rozhlížet kolem. Izukův pokoje byl opravdu krásně zařízený. ,,Izuku!" vykřikla nadšeně Ochaco a hned ho běžela obejmout. Ten ji krátce objal nazpátek a pohledem přejel i ostatní. ,,Prosím, posaďte se, kam jen chcete," pokynul rukou přes celý svůj pokoj. Denki se Shinsem se usadili na jeho postel, zatím co ostatní zaujali pozice na jeho židlích. ,,Tak, jak se cítíš?" pousmála se na něj Mina. Izuku tuhle otázku čekal a přesně věděl, jak by měl odpovědět. ,,Začal jsem zase pořádně studovat, aby tohle království mělo jednou dobrého krále." Tenya se lehce zmateně podíval na Ochaco a ona na něj. ,,Už teď jsi dobrý. Laskavých králů je málo," odpověděl nakonec Fumikage, který se jako jediný tajemně opřel o stěnu. Izuku si nemyslel že je to pravda, ale neopravoval je. ,,Už jsi mluvil se Shotem?" zeptal se z ničeho nic Denki. Shinso do něj lehce drkl. Nemyslel to špatně, ale o Shotovi se domlouvali, že mluvit nebudou. ,,Ne, dostal jsem od něj několik dopisů, ale nečetl jsem je. A ani nebudu." U každého prosil, aby je jeho matka roztrhala a vyhodila. Ta to ale neudělala, nikdy. Každý jednotlivě speciálně schovala, o čemž její syn neměl sebemenší tušení. ,,Proč ne?" naklonila se zvědavě Ochaco. Izuku se zadíval mimo do místnosti. ,,Přesně nevím. Až to přijde, chci na to být připravený. Kdybych byl teď s ním, nemohl bych myslet racionálně a to já nechci. Chci aby mě viděl zase silného a šťastného." Shinso ho pozorně poslouchal a nakonec se nad tím lehce uchechtl. To co říkal, se nedalo ani poslouchat. ,,Na vztah musí být vždy dva, nebo tak nějak... Je to především o tom, aby tě viděl i když nemáš svůj dobrý den. Přijme tě takového, jaký jsi, ale musíš o tom s ním mluvit. Zdokonalit se můžete jen společně." Izuku se na něj podíval a lehce přikývl. ,,Dobře, zkusím to," slíbil s obavami.

Hned co odešli, chtěl si Shota nechat zavolat, ale jeho matka ho předběhla. Ještě v ten moment, co u něj byli přátelé Shota ubytovala v jednom z jejich pokojů pro hosty. Izukovi o tom řekla až později. ,,Chci aby jste spolu zase dobře vycházeli. Teď když budeš vědět že je tady, tím posílíme tvoji výru v to, že ti neublíží i když bude nablízku." Byl to geniální plán. Maminka to jako vždy vyřešila. Pro jeho vlastní pocit klidu ho ještě hlídalo několik stráží. Izuku byl lehce nervózní, ale přistoupil na to.
Byl už večer, když si Shoto otevřel okno, aby se mohl nadýchat trochu nočního vzduchu. Všude kolem bylo ticho, jen velký měsíc prozářil jeho provizorní pokoj. V duši měl konečně klid, konečně se cítil volný. Na tváři se mu objevil i malý úsměv, a neodpustil si zavřít oči. Ale jen krátce, protože krása měsíce ho plně uchvátila. Byl tak krásný, jako Izuku. ,,Zdravím, můžeme si promluvit?" zeptal se měsíce zdvořile. Někomu by to přišlo strašně hloupé, ale osamělému chlapci se to teď zdálo nejlepším blízkým přítelem. ,,Myslíš, si, že mě Izuku přijme už brzy zpátky? Chybí mi. Strašně moc. Jeho velký úsměv i rozcuchané vlasy. Udělal bych vše pro to, abych si s ním teď mohl promluvit tak, jak teď mluvím s tebou." Izuku odvrátil pohled od svého učení a tiše přešel k oknu. On sám ho měl otevřené. Jen Shotův hlas mu dokázal tak silně rozbušit srdce a byl tak nervózní. Sedl si potichu k oknu a poslouchal. Shoto pokračoval. ,,Chybí mi naše společné večery, kdy jsme se bavili o společné budoucnosti. Chtěl bych s ním zůstat, už navěky. Tak dlouho, jak jen by to bylo možné." Shoto vydechl přebytečný vzduch z plic a začal tiše zpívat jejich společnou písničku, kterou složili. Izuku několik metrů nad ním si ji v hlavě zpíval s ním. Až teď mu došlo, jak moc mu vlastně chybí. Na co také čekat. Byl připravený si s ním už druhý den promluvit. Teď si tím byl jistý. ,,Popřej za mě Izukovi dobrou noc a hezké sny. Máš speciální příležitost, než to znovu začnu dělat já." Izuku se nad tím po dlouhé době usmál. ,,Dobrou noc, Shoto," řekl s úsměvem a okno zavřel. Se Shotem jako kdyby v tu chvíli trhlo. Celou dobu ho slyšel? Na druhou stranu mu to ani nevadilo. Po týdnech znovu slyšel jeho hlas. Dokonce mu i popřál dobrou noc. Zvedl se ze studené země a šel si konečně lehnout. Až teď bude schopný v klidu usnout.

I v Edolynu už bylo ticho. Tedy téměř. Keigo pochodoval po chodbách zámku, než nakonec zamířil do cely. A rovnou za Touyou. Ten ihned zvedl hlavu, v domnění, že za ním přišel Tomura. Doufal v to, že mu odtud pomůže. Nesnášel tohle místo a lidi kolem. Už ani ohledně Chisakiho si nebyl jistý. Jeho plán selhal rychleji, než si kdokoli myslel. ,,Je ta postel ze slámy pohodlná?" ušklíbl se Keigo. Touya se tiše uchechtl a vstal. Došel k němu blíž a rukama chytl ledové mříže. ,,Ne pohodlnější než židle, ke které tě tak jednoduše přivázali." Keigo se tomu lehce zasmál. Miloval, když si z něj mohl utahovat. O to víc, když si to Touya nenechal líbit. ,,Židle byla skvělá. Díky ní jsem měl zase možnost tě vidět," usmál se hraně a do nosu ho lehce cvrnkl. To Touyu lehce rozladilo, ale nechtěl ho nechat jen tak vyhrát. ,,Dobrá hérečka se vždy vrátí. Nebyl jsem překvapený, že ani u tebe to nebylo výjimkou." Keigo se zasmál a o krok ustoupil. Jejich hlavy byly na jeho vkus až moc blízko u sebe. ,,Ty jsi začal křičet první, princátko," lehce prokroutil prstem než na něj provokativně ukázal. Touya zaťal zuby, než svůj pohled zase uvolnil. Bylo očividné, že se mu přišel jen vysmívat. ,,Ale ty jsi minule křičel hlasitěji." Keigovi zčervenaly tváře, což naštěstí díky tmě nebylo vidět. Chvíli bylo znovu ticho, než se začal znovu smát. ,,Dobře, dobře. Dostal si mě. Ale jen tentokrát," zatleskal mu. Touyův hravý pohled opadl. ,,Radši se vrať, než tě začne hledat Enji. Nebo si mě snad přišel pustit?" Keigo zavrtěl hlavou. ,,Ani ne, jen jsem ti přišel dát dobrou radu. Za pár dní, za tebou nejspíš přijde Natsuo, aby probral proč jsi Tami unesl. Nejspíš ti nabídne, aby si tu s nimi zůstal." Touya se uchechtl. Nepřicházelo v úvahu. Proč by měl, po tom všem co mu udělali? ,,Přemýšlej o tom. Už kvůli Tami. Zdá se, že jí chybíš a občas se tě snaží hledat očima." Keigo byl najednou vážný. Takového ho neznal. ,,Zapomene na mě. Byly to jenom dva týdny." Keigo zavrtěl hlavou. ,,První dva nejdůležitější týdny. Nechceš snad, aby žila s tím, že už nikdy neuvidí toho, kdo se o ní tak brzy staral. Touyo, ty nejsi špatný člověk. To víme oba. Už od doby, co jsme byli malý." Potkali se, když se malý Keigo chtěl stát vojákem. Tehdy se mu Enji vysmál, ale Touya mu řekl, aby si šel za svým snem. Přijal ho o několik let později a teď je tam kde je. Touya na něj hleděl prázdnýma očima. ,,Popřemýšlím. Ale jen pod podmínkou." Keigo nadzvedl obočí. ,,Jakou?" Touya se k němu natáhl jak jen mohl a cosi mu pošeptal do ucha. Keigovi se oči do široka rozevřely. Tohle po něm chtěl? ,,Dobře, přemýšlet budeme oba." S tím od něj odešel. Tu noc bylo už ticho. Ani hukot, ani cvrkot.